Snaha o soudní rehabilitaci Leopolda Hilsnera naráží na nepochopitelný nezájem
Dne 24. srpna 2019 podal JUDr. Lubomír Müller podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve věci Leopolda Hilsnera odsouzeného v roce 1899 za vraždu Anežky Hrůzové. Müllerův počin je další z řady pokusů o rehabilitaci nespravedlivě odsouzeného Hilsnera. Více než století starý případ, který se dnes uvádí coby odstrašující příklad antisemitských předsudků, zůstává dosud právně nedořešen. Leopold Hilsner je oficiálně stále považován za vraha a ministerstvo spravedlnosti se zdráhá tuto křivdu napravit.
Hilsneriáda jako taková je známým tématem. Stručně jen shrňme, že Leopold Hilsner byl obviněn z vraždy Anežky Hrůzové s tím, že na ní jakožto Žid spáchal rituální vraždu. Proti tomuto tvrzení se postavil ještě během procesu Tomáš Garrigue Masaryk. První rozsudek smrti byl dokonce vídeňským soudem zrušen, ale Hilsner byl souzen znovu a k původnímu obvinění byla přidána ještě další vražda. Díky císařské milosti Hilsner nebyl popraven, ale odsouzen k doživotnímu vězení, roku 1918 byl pak z vězení propuštěn. Nebyl však zproštěn viny, ačkoli soud zjevně jednal pod vlivem antisemitských pověr a hysterie, která se kolem případu rozpoutala.
Další vývoj kauzy pokračuje až po vzniku ČR. V roce 1996 v reakci na stížnost pro porušení zákona, kterou podal dr. Petr Vašíček, Nejvyšší státní zastupitelství v Brně prohlásilo, že nelze tvrdit, že by byl Hilsner spáchal zločiny, za které byl souzen. Tehdejší ministryně spravedlnosti JUDr. Vlasta Parkanová se závěrem Nejvyššího státního zastupitelství souhlasila, nicméně dospěla k závěru, že konečný verdikt musí vydat rakouská justice, jelikož pravomocný rozsudek byl vynesen ve Vídni. Rakousko naproti tomu prohlásilo, že není oprávněno věc řešit, protože zločin se stal na území ČR.
Podle JUDr. Müllera tato překážka padla. Odvolává se na případ, kdy česká justice rehabilitovala nespravedlivě odsouzeného, ačkoli pravomocný rozsudek byl vynesen mimo území dnešní ČR. Nic tedy nebrání podobnému postupu i v případu Leopolda Hilsnera. Ačkoli byl takto vyřešen spor o soudní pravomoc, který rehabilitaci dosud brzdil a navzdory vyjádření bývalé ministryně spravedlnosti, odpovědělo ministerstvo na Müllerův podnět zamítavě. Důvod odmítnutí podle ministryně spravedlnosti Mgr. Marie Benešové nespočívá v pochybnostech o oprávněnosti podobné stížnosti, nýbrž v tom, že stížnost pro porušení zákona by neměla být „ryze symbolickým nástrojem sloužícím k nápravě historických křivd bez ohledu na to, jaká doba uplynula od jejich spáchání“. Zároveň se prý „nejeví, že by rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona bylo způsobilé mít konkrétní a individuální účinky“.
Leopold Hilsner skutečně nezanechal žádné potomky a nejsou známi žádní jeho žijící příbuzní. Nicméně přesto existují osoby, které mají na rehabilitaci Leopolda Hilsnera osobní zájem. JUDr. Müller na ministerstvo spravedlnosti zaslal jejich výčet jako odpověď na zamítavé stanovisko k podnětu o stížnosti.
Nejbližší vztah k Hilsnerovi má Charles Heller, vnuk Hilsnerova opatrovníka Siegfrieda Hellera, který byl procesem silně zasažen a předčasně zemřel. Pro Charlese Hellera má Hilsnerův případ osobní význam, o jeho zainteresovanosti svědčí mimo jiné písňový cyklus The Trials of Leopold Hilsner, který složil. Další osobou, jíž se případ osobně dotýká, je předseda Klubu za historickou Polnou Jan Prchal, který o případu shromáždil mnoho materiálů a poukazuje na neochotu justice zabývat se jeho revizí. Prchalova prateta Blanina Prchalová navíc jako přítelkyně Anežky Hrůzové v procesu svědčila. Müller dále uvádí Petra Vašíčka, iniciátora prvního pokusu o Hilsnerovu rehabilitaci, jehož snažení motivuje i fakt, že sám je také vystaven antisemitismu. Mezi osoby, na které by mělo kladné rozhodnutí ministerstva osobní účinek, Müller zařadil také historika a novináře Petra Zídka, který zdůrazňuje význam oficiálního zrušení nespravedlivého rozsudku pro celou českou společnost.
Ministerstvo spravedlnosti však 29. května 2020 odpovědělo opět zamítavě s odůvodněním, že uvedené skutečnosti „svědčí o zájmu historickém a celospolečenském spíše než o dostatečně intenzivním konkrétním a individuálním zájmu“.
Odpověď ministerstva byla formulována jako definitivní, cesta k Hilsnerově oficiální rehabilitaci tak zatím zůstává uzavřena. Přitom očištění Hilsnerova jména by nemělo jen čistě formální význam. Už sám rozpor, kdy oficiální místa na jednu stranu připouštějí, že není vážnějších pochyb o zločinu, který byl na Hilsnerovi spáchán, na druhou stranu to však nechtějí oficiálně potvrdit, by si vyžadoval řešení. Navíc žijí lidé, kteří o Hilsnerovu rehabilitaci usilují dlouhá léta a jediný důvod, proč se jim to nepodařilo, bylo nedorozumění mezi českou a rakouskou justicí. Bez významu není ani symbolická stránka věci, ministryní odmítnutá jako nepodstatná. Zvláště v době, kdy v Evropě vzrůstá počet antisemitských útoků, by Hilsnerovo formální očištění bylo ze strany ČR důležitým gestem.
Zpracovala Tamara Bláhová
Česká pobočka ICEJ se bude tímto tématem dále zabývat. Doporučujeme také ke zhlédnutí rozhovor s dr. Müllerem, který se uskutečnil v rámci seriálu Hovory Memoriálu Vrby a Wetzlera a jeho záznam je k dispozici na Facebooku: www.facebook.com/vrbawetzler