Trumpova dohoda století
Po „parametrech“ Billa Clintona a „silniční mapě“ George W. Bushe položil Donald Trump 28. ledna 2020 ve své „dohodě století“ jako třetí americký prezident na stůl svůj návrh řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Je to rozhodně nejpodrobnější návrh řešení, který poprvé obsahuje i mapu.
Kdo si dělal starosti o dvoustátní řešení nebo se obával, že Trumpova „dohoda století“ znemožní izraelsko-palestinská jednání, může být klidný. Jak se zdá, nevidí ani Trump, ani Netanjahu k dvoustátnímu řešení žádnou alternativu. A Trumpovy představy, které Netanjahu tak nadšeně uvítal, nejsou bez přímých jednání s Palestinci proveditelné.
Nová rovnice obsahuje ovšem dvě obrovské neznámé: jak se má rozumět pojmu „stát“ a zda budou Palestinci ochotni usednout s Izraelci k jednomu stolu.
V prosinci 2017 uznal „největší přítel Izraele mezi americkými prezidenty všech dob“ Jeruzalém jako hlavní město státu Izrael. V květnu 2018 tam bylo přemístěno velvyslanectví USA. V březnu 2019 uznal Trump anexi Golanských výšin židovským státem. A nyní, v lednu 2020, potvrdil oprávněnost izraelského nároku na Judsko a Samaří.
Mírem k blahobytu
Dokument „Peace to Prosperity“ (Mírem k blahobytu) má 181 stran. Základní myšlenkou je představa, že mají vzniknout dva státy. Prioritou je přitom bezpečnost Izraele. Trumpova „dohoda století“ v zásadě přijímá současnou situaci jako realitu a z právního hlediska ji uznává jako nezměnitelnou.
Počítá se s tím, že Spojené státy uznají izraelské osady na Západním břehu Jordánu a svrchovanost Izraele nad většinou Jeruzaléma. Izrael smí anektovat všechny osady i údolí Jordánu. Celá řada menších izraelských osad bude na palestinském území jako „enklávy“ obklopena palestinským územím, budou však podřízeny suverenitě Izraele.
Zato však Izrael na čtyři roky zmrazí veškerou aktivitu týkající se výstavby nových osad. V této době má být vyjednán palestinský stát. Podle Trumpovy představy se Izrael zřekne asi sedmdesáti procent Judska a Samaří. Na doprovodné mapě „dohody století“ jsou vyznačeny velké palestinské enklávy v západní části Negevské pouště, které jsou dosud izraelským státním územím a zaujímají větší plochu než samotné Pásmo Gazy.
Silnice, mosty, tunel
Složitá soustava silnic, hranic, mostů a tunelů má v dalekosáhlé míře umožnit volný pohyb jak Izraelcům, tak Palestincům. Kdo dnes cestuje po Západním břehu Jordánu, do značné míry již tuto realitu vnímá.
Skutečnou novinkou bude tunel v délce 34 kilometrů, který má spojit Judské hory s Pásmem Gazy. Vznikl by tak šestý nejdelší tunel světa. Delší tunely mají pouze Švýcarsko, Čína, Jižní Korea, Japonsko, Velká Británie a Francie.
Výtky kritiků vyvolává představa, že jak veškeré spojovací silnice, tak i hranice tohoto palestinského státu budou plně pod kontrolou Izraele.
Nerozdělený Jeruzalém jako hlavní města dvou států
Jeruzalém má být hlavním městem Izraele. Jako hlavní město „státu Palestina“ mají sloužit ty části východního Jeruzaléma, které už nyní leží za izraelskou bezpečnostní bariérou.
Dále mají Palestinci získat přístup k izraelským přístavům v Ašdodu a Haifě a možnost využívat jordánské přístavy v Akabě u Rudého moře. Izrael a Jordánsko mají Palestincům umožnit výstavbu rekreačního a lázeňského střediska u Mrtvého moře. Má být ustaven výbor, který vyhotoví podrobnou mapu jako podklad pro vyjednávání.
Trumpovi plánovači slibují, že se tímto způsobem podaří během deseti let nejméně zdvojnásobit palestinský hrubý národní produkt, vytvořit pro Palestince více než milion pracovních míst, jakož i zredukovat procento nezaměstnanosti mezi Palestinci na jednomístné číslo a míru chudoby snížit o padesát procent.
Poslední šance
Vedle těchto „povzbudivých podnětů“ ovšem Trump Palestince se zvednutým ukazováčkem zcela nepokrytě varuje, že jeho plán je pro ně poslední šancí k získání vlastního státu.
Reakce…
Dočasný premiér Netanjahu Trumpovu „dohodu století“ s jednoznačným nadšením přirovnal ke dni vyhlášení nezávislosti státu Izrael 14. května 1948. Americký prezident Truman tehdy izraelský stát uznal jako první ze všech hlav států. Právě tak nyní, 28. ledna 2020, uznal Trump svrchovanost státu Izrael nad územími Judska a Samaří, která „mají pro naši bezpečnost rozhodující význam a tvoří centrum našeho dědictví“.
Izraelský ministr obrany Bennett oznámil, že jmenoval zvláštní tým, který zajistí rychlý postup anexe židovských osad v Judsku a Samaří a připojení údolí Jordánu i území kolem severní části Mrtvého moře.
…Izraelců
Rada izraelských osad v Judsku a Samaří – „Ješa” – se vyjádřila odmítavě. Podle Stevena Pruzanského „není před příchodem Mesiáše optimismus na Blízkém východě na místě“. Žádné pokolení, tvrdí tento rabín národně-náboženského směru, nemá právo dopouštět se kompromisu v záležitosti hranic izraelské země, které pevně stanovil sám Stvořitel. A o Netanjahuovi říká: „Kdo by si býval o něm kdy pomyslel, že bude po boku nějakého amerického prezidenta v Bílém domě prohlašovat, že je ochoten jednat o palestinském státě na sedmdesáti procentech Západního břehu – a dokonce to ještě označovat za ‚historický den‘?“
Mediální pozorovatelé vytýkají, že chybí zmínka o Netanjahuových obžalovacích spisech. Mimoto je prý načasování tiskové konference podezřele příznivé z hlediska jak izraelských, tak amerických voleb.
Podle postřehu izraelského levicově liberálního deníku Ha´arec „je Trumpův plán bezpochyby nejvíce Izraeli příznivým mírovým návrhem, jaký byl kdy podán“, současně však je také „nejhorším návrhem, jakého se kdy dostalo Palestincům“.
Zcela zajedno jsou si však pozorovatelé všech odstínů podle všeho v tom, že optimismus není na místě a že Trumpova „dohoda století“ je „narozením mrtvého plodu“.
…Palestinců
V Pásmu Gazy se už v den Trumpova prohlášení konaly protestní demonstrace. Trumpovu „dohodu století“ tam označují jako „likvidaci věci Palestinců“. Ihned po společném vystoupení amerického prezidenta Trumpa a izraelského premiéra Netanjahua vyšly zprávy se záběry Palestinců pálících na ulicích Ramalláhu jejich podobizny.
Hamás a Organizace pro osvobození Palestiny jsou vlastně nepřátelé na život a na smrt. Nyní však dali jejich představitelé jak v Gaze, tak na Západním břehu demonstrativně najevo svou jednotu. Palestinský prezident Mahmúd Abbás už dva roky odmítá jakýkoli styk s Trumpovým týmem. Po Trumpově prohlášení chňapl po telefonu, aby se domluvil s vůdcem Hamásu Ismaílem Haníjem.
„Trumpe! Jeruzalém není na prodej! O našich právech není co vyjednávat! Tvá dohoda, která je výsledkem komplotu, neprojde,“ prohlásil prezident Úřadu palestinské autonomie. A dodal: „Trump a Netanjahu vyhlásili ‚Facku století‘. A my odpovíme fackami.“ Čtyřiaosmdesátiletý dědic Jásira Arafata, kterému lid říká „Abú Mázin“, se nechal slyšet: „Žádné palestinské děcko, ať muslim nebo křesťan, nemůže nikdy nic takového přijmout… Víc jak tisíckrát to budeme opakovat: Ne, ne a ne!“
Když se Abbásova řeč blížila k závěru, došlo ke srážkám na hraničních přechodech na palestinská území v Betlémě, Ramalláhu a Jeruzalémě. Na ulicích se desítky mladých Palestinců pustily do příslušníků izraelských bezpečnostních sil. Palestinský Červený půlměsíc napočítal dvanáct raněných.
… Arabů, Evropanů a Íránu
Velvyslanci Spojených arabských emirátů, Bahrajnu a Ománu s Trumpovým prohlášením mlčky, avšak po všech stránkách zřetelně souhlasili. Saúdskoarabské ministerstvo zahraničí vydalo prohlášení na podporu přímých jednání mezi Palestinci a Izraelci pod záštitou Spojených států. Všechny názorové rozdíly by měly být cestou jednání odstraněny.
Velká Británie Trumpův plán uvítala. Francie přislíbila, že si jej „pečlivě prostuduje“ a současně jedním dechem zdůraznila nezbytnost dvoustátního řešení izraelsko-arabského konfliktu. Diplomatický zástupce a viceprezident EU Josep Borrel prohlásil zcela nepokrytě: „Kroky směrem k anexi (míněno částí Západního břehu), pokud by byly implementovány, nemohou projít bez odezvy.“
Z Íránu zaznělo, že Trumpův návrh je „velezradou století“. A prodloužená ruka Teheránu v Levantě, Hizballáh v Libanonu, jej vyložila jako pokus o „likvidaci práv palestinského národa“.
Vzácná blízkost realizace
Návrh Trumpovy vlády na řešení palestinsko-izraelského konfliktu je ze všech mírových iniciativ ze zahraničí rozhodně nejblíže realitě možného. V minulosti se opakovaně objevovaly „nedosažitelné požadavky a nerealistická očekávání“, po nichž diplomatická jednání končívala krvavým chaosem.
Palcovým titulkem posledního vývoje ve skutečnosti není „USA povolují Izraeli anexi Západního břehu“, nýbrž naopak to, že převážná většina izraelské pravice je ochotna přenechat sedmdesát procent sporných území Palestincům. Většina představitelů izraelské pravice se vzdala snu o neporušené zemi.
Sám Donald Trump, zaštítěn evangelikálním světem Ameriky, poskytl nyní Palestincům vyhlídku na stát. To, že pro Židy i křesťany věřící Bibli je postoupení některé části zaslíbené země nežidovské vrchnosti (což znamená rozdělení země, jejímž vlastníkem je živý Bůh) problematické, je jiná otázka. Na politickém jevišti roku 2020 už nejde o to, zda má vůbec vedle Izraele vzniknout nějaký palestinský stát, nýbrž jak vysokou cenu za to bude nutno zaplatit.
Pravda, Trump a Netanjahu nabízejí Palestincům možnost postavit se čelem k realitě a přijmout ji, přičemž se Palestinská autonomie ozdobí etiketou „stát“. To asi není Palestincům a lidem ideologicky s nimi souznícím po chuti. Ovšem každý, kdo pro palestinskou stranu požaduje něco víc, musí počítat s otázkou, kam se poděl jeho smysl pro realitu.
„Země výměnou za mír“ je nerealizovatelná metoda
Potvrdilo se, že recept „území za mír“ není pro Izrael řešením. Izrael dnes prakticky ze všech území, která kdysi odstoupil nežidovským sousedům, ohrožují rakety nebo dokonce pravidelně zasypávají střely.
Celosvětově narůstající „judeofobie“ ve všech svých odstínech – od antijudaistické teologie přes klasický, rasisticky motivovaný antisemitismus až po antisionismus, který se obrací proti politické formě sebeurčení židovského národa, nedává naději, že se pro židovský lid něco zásadně změní. Nejlepší „přátelé Izraele“ na Západě prostě akceptují, anebo vědomě ignorují skutečnost, že muslimští sousedé Izraele, včetně mnoha Palestinců, z velké části nepožadují jen konec židovského státu, nýbrž – a to stvrzují i písemně – vyhlazení židovského národa v celosvětovém měřítku.
Neznalost, rozporuplnost, naivita
Ať se nám to zamlouvá nebo ne, platí jedno: Trumpův návrh „území za blahobyt“ je tím nejrealističtějším, s čím kdy západní diplomacie ve vztahu k Blízkému východu přišla, a sice během více než sta let. Přitom i tento nejnovější mírový plán charakterizují typické znaky západních pokynů přímým účastníkům blízkovýchodního konfliktu: neznalost, rozporuplnost a naivita:
Například když se prohlašuje, že se má „u posvátných míst dodržovat status quo“, a že by „zvláště status quo na Chrámové hoře/na Háramu al-šarífu měl bez přerušení trvat dál“, přičemž se v dalším odstavci uvádí, že by se „na Chrámové hoře/na Háramu al-šarífu měli smět modlit věřící všech vyznání.“
U takových výroků se musíme ptát: což Trumpovi odborníci na Blízký východ nevědí, že k nejdůležitějším nepsaným dohodám statu quo na Chrámové hoře patří to, že se tam nesmějí modlit ani Židé, ani jiní nemuslimové? Tento stav dokonce roku 2015 potvrdil sám premiér Benjamin Netanjahu.
Kdyby se teď najednou měli smět „na Chrámové hoře modlit věřící všech vyznání“, odpovídalo by to naprosto západním hodnotovým představám a zcela jistě etickým měřítkům, jaká si stanovil sám stát Izrael. To by ovšem také znamenalo obrovskou změnu statu quo, na kterou by Palestinci a asi i islámský svět reagovali rozhořčením.
Návrat k západním hodnotovým měřítkům
Trumpova „dohoda století“ představuje i v jednom dalším bodě do jisté míry obrat západní blízkovýchodní politiky a návrat k západním hodnotám. Je to zatím první a jediný návrh řešení izraelsko-palestinského konfliktu, který nepožaduje žádnou etnickou čistku.
Pokud jde o uvažování například o tom, že by Izrael měl budoucímu palestinskému státu přenechat arabský trojúhelník a Vádí Ara, měl by se každý, kdo tento nápad označuje jako „rasistický“, ještě jednou na mapu přesně podívat. Toto území má přímou návaznost na palestinská území. Tamní obyvatelstvo se samo označuje jako „Palestinci“, otevřeně vystupuje proti „sionistickému státu Izrael“ a historicky, kulturně a především také nábožensky se cítí spjato spíše s Palestinci než „s těmi Židy“.
Dokonce ani takový Avigdor Lieberman, který dal poprvé tento nápad na přetřes, nijak nepomýšlel na „etnickou čistku“, na vyhnání kohokoli z jeho domoviny nebo dokonce vyvlastnění. Naopak navrhoval posunutí hranic, které by tyto lidi z oblasti mocenské nadvlády jimi tak nenáviděného židovského státu převedlo pod svrchovanost vytouženého státu palestinského. Jako vyrovnání se měly izraelským státním územím stát osady loajálních izraelských občanů.
To, zda Trumpova „dohoda století“, oznámená s přemrštěným vytrubováním, něco změní, bude koneckonců záviset na prvotní otázce, zda jsou Izraelci a Palestinci připraveni spolu mluvit, upravit si vzájemné soužití, a především pozitivně přijmout právo druhé strany na existenci.
Znamením naděje je skutečnost, že se palestinským vedením nařízený „den hněvu“ nijak zvlášť neprosadil. Podnětné by mohlo být i to, že se Palestincům pod vedením soupeřících stran Organizace pro osvobození Palestiny a Hamásu dostává stále méně podpory, a že se už v arabském a islámském světě dávno netěší takové přízni jako dříve.
Překlad Ivana Kultová
© copyright Johannes Gerloff, Jeruzalém, Izrael