Propluje Tunisko peřejemi muslimského světa?

Freddy Eytan - Tuniská revoluce

Tunisko získalo nezávislost v roce 1956 po 75 letech francouzské koloniální nadvlády. Prezident Burgiba ustavil autokratický režim jedné strany a vládl zemi 31 let. V roce 1987 se nenásilným převratem chopil moci Zin El-Abídin Ben Alí a až do počátku roku 2011 vládl železnou rukou. Během tohoto období Tunisko prospívalo ekonomicky i kulturně, posilovaly se jeho vztahy s evropskými zeměmi, zvláště s Itálií a Francií. Narůstala ale i vládní korupce a docházelo k omezování lidských práv. Od počátku nezávislosti v roce 1956 tuniský lid poznal jen dva vládce, Burgibu a Ben Alího. 17. prosince 2010 došlo k prvnímu otřesu. Daleko od Tunisu, v malém nevýznamném městečku Sídí Bú Zíd, se zapálil mladý pouliční prodavač Muhammad Buazízí, protože mu místní úřady nedaly povolení postavit na tržišti stánek s ovocem a zeleninou. Jeho smrt zažehla po celé zemi vlnu nepokojů a protestů proti režimu a ekonomickému strádání. Prezident Ben Alí nařídil protesty tvrdě potlačit.

Během násilností bylo zabito 670 lidí, včetně asi stovky těch, kteří se pokoušeli uprchnout z vězení. 14. listopadu 2011 prezident Ben Alí i s rodinou a společníky uprchli ze země za doprovodu libyjských vojenských letadel poskytnutých plukovníkem Muammarem Kaddáfím. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy odmítl poskytnout Ben Alímu politický azyl. Ten nakonec nalezl útočiště v Saúdské Arábii. V Tunisku byl v nepřítomnosti odsouzen vojenským soudem k 35 letům vězení a pokutě 65 milionů dolarů.

Důsledky dominového efektu v arabských zemích

Pád prezidenta Ben Alího a jeho potupný útěk do Rijádu se stal historickou událostí, která vyvolala rázové vlny po celém arabském světě. Tuniská „jasmínová revoluce“ propukla v plné síle a šířila se do dalších arabských zemí, zvláště do Egypta, ve kterém začala být známá jako „arabské jaro“. V Egyptě vedla k pádu prezidenta Husního Mubáraka a vzestupu Muslimského bratrstva; v Libyi padl Kaddáfí; v Sýrii vypukla občanská válka a došlo k posílení islámských teroristických organizací, které způsobily na Blízkém východě rozsáhlé změny.

V Tunisku to bylo poprvé, co se arabské zástupy odvážily vyjít do ulic a na náměstí demonstrovat proti tyranii a korupci. Začalo se ozývat volání po svobodě a rovnosti, což v jakékoliv arabské zemi dosud nemělo obdoby. V dalších arabských městech lidé poprvé demonstrovali kvůli vnitřním problémům, tedy nejen na podporu Palestiny a proti izraelské okupaci jako doposud. Propukaly demonstrace a nepokoje proti zkorumpovaným politikům, kteří roky těžili z bídy a nevzdělanosti obyvatel, plenili bohatství země, budovali policejní státy a posilovali kult osobnosti.

V 50. a 60. letech bylo možné dosáhnout změn a nastolit arabské režimy pouze státním převratem pod vedením plukovníků a megalomanů. Dnes dochází k revolucím za denního světla a pod vedením mas, které jsou v naprosté většině tvořeny nezaměstnanými mladými lidmi. Ke svému boji využívají mobilní telefony, sociální sítě a internet. Facebook a satelitní televize se staly novými zbraněmi těchto zástupů mladých lidí odmítajících totalitní režimy.

Nový režim

23. listopadu 2011 se v Tunisku konaly všeobecné parlamentní volby; většinu získala islámská strana Ennahda – Hnutí obnovy. Sekulární strany se obávaly, že se Tunisko stane islámskou zemí podléhající právu šaría, a proto znovu vyšly do ulic demonstranti, kteří volali po nové ústavě a „nových a spravedlivých“ volbách reflektujících skutečná přání lidu. Po mnohých bojích trvajících více než dva roky byla nakonec ratifikována nová ústava, která kombinuje muslimské náboženské hodnoty s hodnotami univerzálními a demokratickými. Za povšimnutí stojí, že od založení první tuniské republiky v roce 1956 mají ženy rovnoprávnost a nadále mohou zastávat významné posty.

V červnu 2012 se do politické arény vrátil 88letý Al-Bádží Qáid as-Sabsí. Tento politik známý z dob Burgiby a Ben Alího působil jako předseda parlamentu, ministr zahraničí a krátkou dobu jako premiér. Založil novou, sekulárně levicovou protiislámskou stranu s názvem Nida Tunis.

V lednu 2014 se z vlastní vůle rozhodl rezignovat islámský premiér Rašíd Ghanúší. Spolu s ním rezignovali i další členové strany Ennahda a byly vyhlášeny předčasné parlamentní a prezidentské volby. 14. prosince 2014 vyhrála parlamentní většinu sekulární Nida Tunis a postarší Al-Bádží Qáid as-Sabsí byl zvolen za nového tuniského prezidenta.

Podaří se mu sjednotit různorodé skupiny a povede svou zemi ke stabilitě a k lepší budoucnosti? Čeká zemi demokratičtější budoucnost, nebo návrat ke starým korupčním praktikám Ben Alího? V této chvíli je těžké to odhadovat. Tunisko je ze zemí Maghrebu nejmenší, má 11 milionů obyvatel, většinou mladých a vzdělaných. Potýká se s ekonomickými a sociálními problémy. Tunisko neoplývá přírodním bohatstvím, nemá ropu ani plyn jako většina arabských zemí a není ani vojenskou velmocí. Jeho síla spočívá ve strategické poloze a schopnosti dosáhnout kompromisu a vyhnout se politickým třenicím a konfliktům se svými sousedy.

Významným faktorem je pro Tunisko turistika. Dokud se sem nezačne vracet velké množství turistů, ekonomika bude nadále kolabovat a poroste nezaměstnanost. Nový prezident pak bude muset použít drastická opatření – především ve spolupráci s evropskými zeměmi a s využitím jejich a zvláště francouzských investic – a ozdravit ekonomiku. Prezident Hollande Tunisko oficiálně navštívil a slíbil podílet se na obnově a zároveň i prohloubit spolupráci v boji proti islámskému teroru.

Rostoucí nezaměstnanost dohnala mnoho mladých Tunisanů k emigraci do Francie; další se připojili k islámským teroristickým hnutím, jako je Islámský stát. Navíc Tunisko sousedí s Libyí, kde panuje chaos. I odtud se radikální skupiny pokoušejí oslabit novou tuniskou sekulární vládu teroristickými útoky.

Tunisko-izraelské vztahy

Už před vyhlášením nezávislosti v roce 1956 udržovali Burgibovi emisaři přátelské vztahy s izraelskými diplomaty v OSN a v Paříži. V dalších letech pak tyto vztahy pokračovaly v utajení. V té době žila v Tunisku produktivní židovská komunita v počtu asi 10 0000 lidí s výrazným ekonomickým i kulturním přínosem. Během šestiměsíční nacistické okupace Tuniska za 2. světové války nosili Židé žlutý znak a byli transportováni do pracovních táborů, někteří z nich dokonce do vyhlazovacích táborů v Evropě. Dnes v Tunisku zůstává pouhých asi 2 000 Židů, většina z nich vyššího věku. Soustřeďují se na ostrově Djerba. 11. dubna 2002 se místní synagoga, považovaná za jednu z nejstarších na světě, stala terčem útoku Al-Káidy. Zahynulo při něm 21 lidí, většinou turistů.

Po dosažení nezávislosti na Francii zaujal prezident Burgiba k řešení konfliktu mezi Izraelem a arabskými státy umírněný a odvážný přístup.

V mnohých rozhovorech, které autor vedl s bývalým tuniským premiérem Muhammadem Mazalim, zaznělo, že zakladatel Tuniské republiky se několikrát pokoušel být prostředníkem při hledání řešení konfliktu mezi arabskými a izraelskými představiteli. Pomáhal mu přitom francouzský premiér Pierre Mendès France, Žid a horlivý aktivista za mír s Palestinci. Právě Mendès France dal Tunisku nezávislost a Burgiba mu jako výraz vděčnosti na oplátku daroval rezidenci v Kartágu, kde pobýval během letní dovolené.

Autor se vícekrát setkal i s Mendès Francem, který tyto pokusy potvrdil. Naneštěstí nepřinesly žádné výsledky. 3. března 1965 v uprchlickém táboře v Jerichu během návštěvy u jordánského krále Husajna a dva roky před „izraelskou okupací“ pronesl Burgiba historický projev, který vyvolal odezvu po celém světě. Jako první arabský vůdce vyzval k uznání státu Izrael. Tento odvážný krok ho izoloval od arabského světa a egyptský prezident Násir vyloučil Tunisko z Ligy arabských států. Burgiba také poskytl útočiště Jásiru Arafatovi a jeho bojovníkům, když po izraelské invazi do Libanonu v červnu 1982 byli vyhnáni na přelomu srpna a září z Bejrútu. OOP si v Tunisu otevřela kanceláře, které bombardovalo izraelské letectvo v roce 1985.

Tunisko hrálo klíčovou roli v tajných rozhovorech, které vedly k podpisu dohod z Osla v září 1993. Po přesunu vedení OOP do Ramalláhu 22. ledna 1996 navázaly Izrael a Tunisko oficiální diplomatické vztahy a otevřely zastupitelské úřady, které ve všech ohledech fungovaly jako oficiální velvyslanectví. Tuniským emigrantům bylo dovoleno se vrátit a navštívit svou vlast.

22. září 2000 po zahájení druhé intifády prezident Ben Alí kontakty přerušil. Do dnešního dne nebyly obnoveny.

Freddy Eytan sloužil jako velvyslanec Izraele v Paříži a Bruselu a byl prvním izraelským velvyslancem v Islámské republice Mauretánii. Byl rovněž mluvčím izraelské delegace při mírových jednáních s Palestinci.

Zdroj: Jerusalem Center for Public Affairs

Přeložil -lp-