1700 let od Nicejského koncilu

1700 let od Nicejského koncilu

Zvláštní výzva ke 100 dnům modliteb a půstu za zacelení rozkolu mezi církví a židovským národem.

Dr. Jürgen Bühler
 

V letošním roce si mnoho církví po celém světě připomíná 1700 let od přelomového nicejského koncilu v roce 325. Podle církevního historika Philipa Schaffa byl nicejský koncil – spolu s apoštolským koncilem v Jeruzalémě, o kterém se píše v 15. kapitole Skutků apoštolů – „nejdůležitějším a nejslavnějším ze všech křesťanských koncilů“. (1)

Nicejský koncil byl od doby prvních apoštolů teprve druhým celocírkevním koncilem. V 15. kapitole Skutků čteme o vůbec prvním církevním koncilu, který diskutoval o tom, jak se vypořádat s novým fenoménem pohanů, kteří se připojili k převážně židovské církvi. Na tomto jeruzalémském shromáždění první apoštolové otevřeli dokořán dveře pohanským věřícím, aby se připojili k církvi.

Podobně výrazným způsobem ovlivnila církev i Nicea. Na rozdíl od jeruzalémského koncilu se však v Niceji začaly dveře církve před židovským národem pevně zavírat. Pupeční šňůra mezi církví a Izraelem byla přetržena, přestože právě z tohoto národa se církev zrodila. Tím se také otevřely dveře rostoucím protižidovským tendencím mezi křesťany z pohanů v následujících staletích.

Aby bylo jasno, tento vývoj nebyl v době svolání koncilu ani plánován, ani zamýšlen. Avšak nicejský koncil skončil zcela jinak, než jak začal, nikoli kvůli duchovním vůdcům jako v 15. kapitole Skutků, ale kvůli samotnému římskému císaři.

Císař Konstantin, který vládl v letech 306–337 n. l., byl čerstvý konvertita ke křesťanství. To přineslo obrovskou úlevu rané církvi, která o několik let dříve, za císaře Diokleciána, přežila jednu z nejhorších vln pronásledování. Konstantin nejenže zmírnil obavy církve, ale rozhodl se nově objevenou víru učinit oficiálním náboženstvím římské říše.

Konstantin však rychle zjistil, že křesťanství není jednotná a harmonická skupina lidí. V celé říši existovalo mnoho frakcí a teologických názorů. Jedním z největších problémů byla velká rozdílnost názorů na osobu Ježíše Krista. Byl to plně Bůh, nebo pouhý člověk?

Jedním z hlavních odpůrců Kristovy božské přirozenosti byl alexandrijský kněz Arius. Učil, že Kristus je stvořená bytost, není plně božský a nemá stejnou podstatu jako Bůh. Ačkoli byl Arius z církve exkomunikován, jeho učení se rozšířilo v mnoha církevních sborech, především na východě, a způsobilo značný rozkol, později označovaný jako ariánský spor. Vyvstaly také další zásadní otázky, například zda by odpadlíci, kteří v době pronásledování slevili ze své víry, měli být přijati zpět do církve.

Jednou z otázek, která Konstantina znepokojila, však byla neexistence jednotného církevního kalendáře svátků. (2) Do té doby existovalo mnoho různých tradic slavení Kristovy smrti a vzkříšení. Aby císař zajistil, že křesťanství bude sloužit celé říši, chtěl zavést jednotný kalendář.

Většina církví tehdy stále slavila Velikonoce v návaznosti na židovský svátek Pesach. Mnoho sborů je slavilo první neděli po 14. dni hebrejského měsíce nisanu, což se shodovalo s biblickým svátkem Prvotin během Pesachu (Lv 23,11). Jiní Velikonoce stanovili na samotný 14. nisan a stali se známými jako kvartodecimáni (latinsky 14). Další trvali na tom, že stačí kterákoli neděle v měsíci nisan. Byli i tací, kteří Velikonoce zcela oddělili od biblického kalendáře a přiřadili je k první neděli po jarní rovnodennosti. Pro nové státní náboženství to Konstantinovi připadalo příliš matoucí.

K vyřešení těchto otázek svolal Konstantin celocírkevní koncil. V Niceji (dnes známé jako Iznik, jižně od Istanbulu) chtěl tyto otázky vyřešit jednou provždy.

Po měsících jednání byla božská přirozenost Ježíše potvrzena v dokumentu, který se stal známým jako nicejské vyznání víry. Toto doktrinální prohlášení o trojjediném Božství dodnes slouží jako základní vyznání víry pro většinu církví na celém světě, a stalo se tak důležitým sjednocujícím zdrojem křesťanské víry za posledních 1700 let. Nesmíme tento důležitý výsledek nicejského koncilu podceňovat! Kromě toho byli věřící, kteří se skrývali před pronásledováním, přijati zpět do církve. V neposlední řadě se nicejský koncil potýkal také s chybějícím jednotným církevním kalendářem.

To vše samozřejmě nebyl rychlý a snadný proces. O těchto záležitostech rozhodovalo téměř 300 biskupů od 20. května do 24. srpna, přičemž poslední týdny zbývaly na určení dohodnutého data Velikonoc. Datum bylo nakonec stanoveno na základě zásad, že Velikonoce by měly připadat vždy na neděli, neměly by se slavit dvakrát v jednom roce, měly by následovat po jarní rovnodennosti a nikdy by se neměly slavit současně se svátkem Židů (Pesach). (3)

Po skončení koncilu byly církevním sborům po celém světě rozeslány závěrečné dopisy od samotného císaře. Z jeho shrnutí však vyplynulo, že největším problémem pro Konstantina pravděpodobně nebylo jen dosažení stanoveného data Velikonoc, ale skutečnost, že křesťané se při oslavě nejdůležitějšího křesťanského svátku spoléhali na židovskou tradici.

Konstantin napsal církvím: „Bylo prohlášeno za zvláště nedůstojné pro tento nejsvětější ze všech svátků řídit se zvykem [počítáním] Židů, kteří si ušpinili ruce nejstrašnějšími zločiny a jejichž mysl byla zaslepena“. V témže listě označil za povinnost církve „oddělit se od odporné společnosti Židů“ a „nemít nic společného s vrahy našeho Pána“. (4)

Zatímco vyznání víry a dvacet kánonů, které vzešly z Niceje, protižidovskou rétoriku neobsahovaly, oficiální listy císaře Konstantina vyjadřovaly kritický a povýšený postoj k Židům. Nicejský koncil se pak stal zlatým standardem pro budoucí koncily a udával tón pro další staletí. Jen několik desetiletí po Niceji se jeden z nejuznávanějších církevních otců, Chrysostom Alexandrijský, pustil do Židů, když je přirovnal ke zvířatům „vhodným k porážce“ a dodal, že kvůli zabití Ježíše „nemají žádnou šanci na pokání, omluvu ani obhajobu“. (5)

Pavlovo učení o Izraeli

Takový postoj zaráží ještě více, když si uvědomíme, že apoštol Pavel nemohl mluvit jasněji ve svém učení o jedinečném a trvalém povolání Izraele, kterému „…patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen.“ (Ř 9,4–5)

Pavel si uvědomoval, že většina Židů sice Ješuu jako svého Mesiáše nepřijala, ale přesto zůstávají „milí pro své otce“. (Ř 11,28). Pavel viděl jejich odmítnutí Ježíše jen jako dočasný stav, který předpověděli hebrejští proroci (např. Iz 6). Zároveň však věřil, že nakonec přijde čas, kdy „…bude spasen všechen Izrael“ (Ř 11,26).

Proto napomínal věřící z pohanů, aby se vůči Židům nechovali arogantně (Ř 11,18) a vzali v úvahu vlastní původ, když „…opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.“ (Ef 2,12). Nyní jsou však díky milosti přiblíženi Bohu a mají podíl na Božích zaslíbeních Izraeli.

Nešlo jen o teologii, záležitost měla pro církev velmi hmatatelné důsledky. Pavel napsal církvi v Korintu, že každý týden je třeba něco odložit jako oběť pro svaté v Jeruzalémě (viz 1K 16,1–4; také 2K 9,5). Kamkoli Pavel přišel, postaral se o to, aby nové sbory dostaly pokyn podporovat židovské věřící v Jeruzalémě. Důvod byl prostý: „Jestliže pohané dostali podíl na jejich (Židů) duchovních darech, jsou zavázáni posloužit jim zase ve věcech hmotných.“ (Ř 15,27)

Pavel také varoval pohanské věřící v římské církvi, aby se k Židům nechovali arogantně (Ř 11,20), zatímco třetí Janův list naznačuje, že židovští věřící již nebyli v některých církvích vítáni.

Změna svátků

Až do nicejského koncilu v roce 325 n. l. nebyly církve jednotné v názoru na to, jak slavit Velikonoce (Pesach), a neděle nebyla považována za svatý den. Zatímco většina církví se stále opírala o knihu Exodus, pokud jde o způsob stanovení Velikonoc, po Niceji byla jakákoli vazba na biblický popis Pesachu zakázána. Konstantin požadoval pro svou říši jednotný křesťanský kalendář, který neměl nic společného s židovskou tradicí, přičemž zcela ignoroval četné paralely posledních dnů Ježíše Krista s biblickým svátkem Pesach a to, že Pavel označil Ježíše za našeho velikonočního beránka (1K 5,7). To se ignorovalo.

Stejně tak byl zaveden nový týdenní svátek – neděle. Do té doby se neděle jako svátek vůbec nedodržovala, s výjimkou některých křesťanů, kteří se v neděli ráno před odchodem do práce modlili a četli Písmo, aby si připomněli, že Pán vstal z mrtvých první den v týdnu. Konstantinovým cílem však bylo zcela oddělit církev od jakýchkoli židovských zvyků. Proto, aby křesťané nemuseli dodržovat šabat, vymyslel nový sváteční den – neděli. Řada křesťanů se snažila dohodnout. Následná synoda v Laodikeii však tuto záležitost vyřešila. Křesťané, kteří stále zachovávali židovskou sobotu, byli považováni za „judaisty“.

Změna postoje

A dále, odpověď na Pavlovu otázku „jaké výhody mají Židé“ již nezněla „mnohé ve všech směrech“, ale v opačném duchu odmítnutí. Místo toho, aby Židé byli „milováni pro své otce“ (Ř 11,28), byli nyní „vrahy Krista“. V různých koncilních záznamech se na seznamu zatracených objevovali „kacíři, pohané a Židé“. (6) Po Niceji žádali biskupové židovské konvertity, aby se vzdali židovských jmen a přijali křesťanská. (7) V Pavlově světě to byli pohané, kdo byl bez Boha a bez naděje (Ef 2,12). Nyní se stejné tvrzení vztahovalo i na Židy – což bylo v rozporu s novozákonním myšlením.

Pravidla jednání s Židy

To vše vedlo k přísným zákonům, které zakazovaly jakékoli pozitivní styky se Židy. Nicea a následující církevní koncily učily, že křesťané nemají mít s Židy nic společného. Vedoucí představitelé, kteří navštěvovali synagogy a modlili se v nich, měli být odvoláni z funkce a obyčejní křesťané, kteří tak činili, měli být „odstaveni“. (8) Trullská synoda zakázala jakoukoli účast na židovských svátcích a křesťané nesměli ani přijímat židovské nekvašené chleby během Paschy. Jedna synoda rozhodla, že ani nesmíte dovolit židovskému lékaři, aby vás léčil. Slavit židovské svátky a dodržovat šabat se podle biskupů rovnalo „výsměchu Kristu“. (9)

Vliv Niceje na církevní dějiny

Tento zcela nový přístup opovrhující Židy nejenže vytvořil rozkol mezi církví a židovským národem, ale také nasměroval církev na cestu, která nakonec vedla ke zvěrstvům křížových výprav, kdy bylo zabíjení Židů považováno za Bohu milé. Později připravila půdu pro četné inkvizice, vyhánění, pogromy a nakonec i holocaust, kdy Hitler mohl ospravedlňovat svou nenávist k Židům citováním německého reformátora Luthera.

Zvláštní výzva k modlitbě

Na nicejském koncilu bylo tak tragické, že se jednalo teprve o druhý všeobecný církevní koncil. Zatímco v 15. kapitole Skutků apoštolů církev vedená Židy překročila své tradice a uvítala a přijala věřící z pohanů, církev z národů po Niceji bezostyšně vyřadila Židy z veškerého církevního života a začala živit křesťanský antisemitismus pro další generace.

Dnes, 1700 let po nicejském koncilu, máme za to, že bychom měli vyzvat věřící z celého světa, aby se k nám připojili v modlitbě a postu za tuto tragickou historii. Především chceme poděkovat Bohu za všechny dobré výsledky a požehnání, které vzešly z Niceje a které ochránily církev před mnoha závažnými omyly. V Niceji se zrodilo inspirativní, sjednocující vyznání víry, které je dodnes velkým požehnáním.

Zároveň vás však chceme pozvat, abyste se k nám připojili a po dobu 100 dní od 18. května do 24. srpna (zhruba výročí nicejského koncilu) se modlili a postili v souvislosti s neblahým poškozením židovsko-křesťanských vztahů, které vzniklo v důsledku Niceje. Samozřejmě vás nebudeme žádat, abyste se postili po celou dobu, ale abyste si jednoduše vybrali určité dny a časy, kdy se můžete postit a modlit za tyto záležitosti.

Plánujeme také, že si každý týden vyhradíme jeden den v rámci každodenního celosvětového modlitebního shromáždění ICEJ on-line, abychom v modlitbě přednášeli různé výsledky nicejského koncilu – jak pozitivní, tak negativní. Kéž toto modlitební úsilí přinese oživení našim církvím a také pokání, vzpomínku, smíření a obnovu.

Pokání

Stejně jako Daniel chceme činit pokání za hříchy svých otců. Chceme prosit o odpuštění za to, že církev selhala a zhřešila právě proti lidem, kteří nám dali Mesiáše a Boží slovo.

Vzpomínka

Každý týden budeme věnovat čas tomu, abychom se dozvěděli více o Niceji, abychom pochopili a připomněli si dobu, kdy se toho v souvislosti s židovským národem mnoho podařilo, ale také pokazilo.

Smíření

Modlíme se, aby Bůh i nadále dopřával křesťanům a Židům smíření, jak se to dělo v posledních 100 letech, a za další křesťanskou podporu návratu Izraele.

Obnova

Modlíme se, aby podle Malachiáše 4,6 náš Bůh obrátil srdce otců (židovského národa) k synům (církvi z národů) a srdce synů (církve z národů) k otcům (židovskému národu).

Dr. Jürgen Bühler, prezident Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém. Překlad: Tamara Bláhová
 

POZNÁMKY:
^[1] Schaff, P., & Schaff, D. S. (1910). History of the Christian church (Vol. 3, p. 630). Charles Scribner’s Sons.

2 Encyclopedia of Ancient Christianity, Intervarsity Press.

³ Hefele, C. J. (1871). A History of the Councils of the Church (W. R. Clark, Trans.; Vol. 1, p. 325). T&T Clark.

⁴ Schaff, P., & Wace, H., eds. (1900). On the Keeping of Easter. In H. R. Percival (Trans.), The Seven Ecumenical Councils (Vol. 14, p. 54). Charles Scribner’s Sons.

5 Chrysostom, John. Eight Homilies Against the Jews (p. 93). (Function). Kindle Edition.

⁶

⁷ Percival, H. R. (1900). The Canons of the 318 Holy Fathers Assembled in the City of Nice, in Bithynia. In P. Schaff & H. Wace (Eds.), The Seven Ecumenical Councils (Vol. 14, p. 32+504). Charles Scribner’s Sons.

⁸ Schaff, P., & Wace, H., eds. (1900). The Apostolical Canons. In H. R. Percival (Trans.), The Seven Ecumenical Councils (Vol. 14, p. 598). Charles Scribner’s Sons.

⁹ Schaff, P., & Wace, H., eds. (1900). The Canons of the Council in Trullo. In H. R. Percival (Trans.), The Seven Ecumenical Councils (Vol. 14, p. 370). Charles Scribner’s Sons.