Význam Negevského summitu
David Parsons
Díky diplomatickému průlomu vyvolanému Abrahámovskými dohodami se Izraelští představitelé v posledních letech zúčastnili některých pozoruhodných setkání s regionálními arabskými vůdci. Ale "Negevský summit" na konci března byl z několika důvodů jedinečný z hlediska historie i jeho významu.
Místo
Především, místo setkání ve Sde Boker bylo od počátku plné symboliky. Jedná se o malý, izolovaný kibuc v jižní oblasti Negevské pouště, kde legendární sionistický představitel David Ben Gurion trávil v závěru svého života důchod a zároveň propagoval svou vizi, že rozvoj Negevu je budoucností Izraele. Zakládající premiér moderního Izraele věděl, že arabské nepřátelství vůči novému židovskému státu bylo v té době příliš silné, a tak prosazoval strategii vytváření aliancí s "periferními" státy, jako je Turecko a Írán. Ale také doufal, že izraelské inovace by mohly obnovit neplodný Negev takovým způsobem, který by nakonec přilákal arabské národy ke spolupráci. Summit v Negevu byl realizací této vize původně inspirované biblickým slibem, že poušť jednoho dne "rozkvete jako růže". (Izajáš 35:1)
Místo summitu bylo také významné v tom, že Negev zůstává dodnes územím, kde místní beduínské kmeny neakceptují pravomoc izraelských úřadů nad regionem. V posledních letech dochází k napětí a střetům s policií, protože mnoho beduínských gangů se zabývá obchodem s drogami, krádežemi židovských hospodářských zvířat a dalšími kriminálními aktivitami. Účast arabských vůdců na ostře sledovaném summitu v Negevu byla tedy důležitým signálem pro ty, kdo se snaží podkopat autoritu Izraele v tomto regionu.
Účastníci
Negevský summit měl velký význam také kvůli těm, kdo se ho zúčastnili. Šlo o ministry zahraničí Bahrajnu, Egypta, Maroka a Spojených arabských emirátů. Bahrajn a Spojené arabské emiráty jsou bohaté arabské ropné státy, které byly původními signatáři Abrahámovských dohod s Izraelem. Hledí do budoucnosti a usilují o to, aby se staly centrem rozvoje globální ekonomiky, která, jak chápou, z velké části stojí na izraelských technologiích.
Přestože je Maroko více tradicionalistické, vidí v rozšiřování svých vazeb s Izraelem velký přínos. Navíc má Maroko v rámci Organizace islámské spolupráce také portfolio „Strážce Jeruzaléma“, takže jeho účast měla pro Izrael v přetrvávajícím náboženském a diplomatickém boji o Jeruzalém další přidanou hodnotu.
Pro Egypt jeho účast znamenala další klíčový krok v aktivním naplňování Abrahámovských dohod. Samozřejmě, Káhira má mírovou smlouvu s Izraelem od roku 1979, šlo ale spíše o chladný mír bez opravdového přijetí a kontaktů mezi lidmi. To se začalo měnit za prezidenta Abd al-Fattáha as-Sísího, který už dříve v duchu Abrahámovských dohod jako hostitel konference o regionální energetice laskavě pozdravil izraelskou ministryni energetiky Karine Elhararovou na invalidním vozíku. K oteplování vztahů Egypta a Izraele také přispěla úzká bezpečnostní a zpravodajská spolupráce ze strany IDF (Izraelských bezpečnostních sil) v dlouhodobé bitvě Káhiry s islamistickými milicemi operujícími na Sinaji.
Všechny tyto sunnitské arabské státy také uznávají skutečnost, že Izrael má zvláštní vztah s Amerikou a jedinečný „drive“ ve Washingtonu. I to se snaží využít pro své vlastní dobro.
A konečně, přítomnost amerického ministra zahraničí Antonyho Blinkena ukázala, že Bidenova administrativa si jasně uvědomuje pozitivní regionální změny vyvolané Abrahámovskými dohodami. Až doposud Bidenův tým jen neochotně uznával zásluhy předchůdců z Trumpovy administrativy na zrodu Dohod, toto byl ale signál, že jsou konečně připraveni aktivně stavět na hybné síle, kterou Dohody vytvořily.
Důležité je i to, kdo tam nebyl – Jordánsko a Palestinci. Jak ministr Blinken stranám neustále připomínal, Abrahámovské dohody nemohou nahradit přímá jednání mezi Izraelem a Palestinci. Vůdce Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás však zůstal v Ramalláhu a vyjádřil svoji nelibost nad tím, jak tito arabští vůdci "zradili" jeho věc a pokračují v normalizaci vztahů s Izraelem.
Široce komentována byla i nepřítomnost Jordánska. Král Abdalláh se Abrahámovským dohodám nadále vyhýbá, z velké části kvůli strachu z palestinské většiny žijící v jeho království. Místo toho navštívil ve stejný týden Abbáse v Ramalláhu. Nicméně během posledních měsíců se ve snaze udržet jedinečný vztah Izraele s Ammánem setkalo s Abdalláhem vícero vysoce postavených činovníků Bennettovy a Lapidovy vlády.
A konečně, ve Sde Boker nebyla přítomna ani Saúdská Arábie. Nicméně bezprostředně po Negevském summitu hovořil ministr Blinken se svým saúdským protějškem, aby ho informoval o vývoji. Rijád není zcela připraven otevřeně normalizovat vztahy s Izraelem, ale známky tiché spolupráce už existují. To zahrnuje izraelské komerční přelety nad saúdským územím, stejně jako údajnou tajnou schůzku bývalého premiéra Benjamina Netanjahua v roce 2020 se saúdským korunním princem Mohammedem bin Salmanem, který nedávno označil Izrael za "potenciálního spojence".
Účel
Význam Negevského summitu spočívá také v tom, o čem se na něm diskutovalo. Za prvé, pro izraelské a arabské vůdce stále ještě zůstává vzácnou příležitostí si jen tak spolu sednout a otevřeně hovořit o budoucnosti regionu. Nešlo jen o bezpečnost a obchod, diskutovalo se i o mnoha dalších tématech.
Ale co je nejdůležitější, Blinken čelil jednotné frontě proti oživení íránské jaderné dohody. Jak Izrael, tak sunnitské arabské státy se cítí poněkud opuštěny Obamovou a nyní Bidenovou administrativou, pokud jde o rostoucí íránskou hrozbu v regionu. Je ironií, že kdykoliv se Washington pustí do appeasementu vůči Íránu, jen tyto arabské národy zažene více do náruče Izraele.
Sunnitští arabští vládci mohli vidět izraelského premiéra, jak se v Kongresu ve své promluvě o nebezpečích jaderného Íránu postavil úřadujícímu americkému prezidentovi. Také na ně zapůsobilo, jak tvrdě Izrael útočí na Írán a jeho regionální zástupné milice, zatímco USA na íránské útoky reagují pouze tehdy, pokud při nich dojde k obětem na životech. Navíc viděli mnoho úspěchů Izraele v jeho "stínové válce" proti íránským dodávkám zbraní Hizballáhu přes Sýrii, sestřelení íránských bezpilotních letounů, jeho kybernetické útoky proti Teheránu a jeho tajné operace uvnitř Íránu s cílem odhalit, zpomalit, a dokonce ochromit íránský jaderný program.
Tyto arabské státy se nemusí nutně přímo podílet na izraelské jaderné konfrontaci s Teheránem. Ale některé z nich již byly zasaženy bezpilotními a raketovými útoky způsobenými milicemi Houthiů, spojenci Íránu v Jemenu, a zdá se, že Izrael je mnohem ochotnější a schopnější pomoci takové útoky zastavit než Washington, který se zaměřuje na lidskoprávní prohřešky arabských vůdců. Takže jedním z konkrétnějších výsledků Negevského summitu je podle izraelských zdrojů to, že zúčastněné strany nyní spolupracují na regionálním paktu protivzdušné obrany, aby mohly lépe vzdorovat raketové a bezpilotní hrozbě z Íránu a od jeho zástupných milicí.
Protitlak
Dalším příznakem významu Negevského summitu byla vlna teroristických útoků osamělých útočníků v Izraeli, zřejmě částečně inspirovanými radikálními sunnitskými arabskými milicemi, jako je ISIS. Série tří velkých útoků v Beerševě, Hadeře a Bnej Braku si za něco málo přes týden vyžádala 11 životů. Mnozí spojovali tyto útoky s nástupem ramadánu, ale zdá se, že se jednalo spíše o důsledek hněvu nad tím, že sunnitští arabští vůdci normalizují vztahy s Izraelem.
Neradostné vyhlídky
Summit v Negevu se také konal pod přízrakem války na Ukrajině a všechny zúčastněné strany si dobře uvědomily ponaučení týkající se i jejich regionu. Když sledovaly, jak se USA a NATO rozhodly zůstat mimo přímou válku s Ruskem, připomnělo to dlouholetým spojencům Ameriky na Středním východě, že musí být připraveni se bránit sami.
Až dosud se arabské státy Perského zálivu obávaly íránských balistických raket a bezpilotních letounů, ale – na rozdíl od Izraele – nemusely nutně chápat rostoucí íránskou jadernou hrozbu jako nebezpečí pro ně samotné. Nicméně nyní jsme svědky krveprolití a chaosu, které může šílený režim způsobit, když jedná pod deštníkem věrohodné jaderné hrozby. Pouhá zmínka Vladimira Putina o jaderné variantě udržela americké jednotky a jednotky NATO na uzdě a dala ruským silám mnohem větší prostor srovnat ukrajinská města se zemí. To vyvolává otázku: O co větší regionální škody a destrukci by Írán mohl svými raketami a bezpilotními letouny způsobit, pokud by byl schopen také vyhrožovat jaderným arzenálem!
David Parsons je viceprezident a hlavní mluvčí ICEJ. Překlad: Lumír Ptáček