Nová izraelská vláda a rébus anexe
David Parsons
Po třech předčasných izraelských volbách a 17 měsících trvání politické patové situace si většina Izraelců oddechla, když se premiér Benjamin Netanjahu a jeho politický soupeř Benny Ganc nakonec shodli na vytvoření nové koaliční vlády. Koaliční smlouva se zakládá na dohodě o vystřídání těchto předsedů hlavních stran v čele vlády, a třebaže stále existuje mnoho překážek, které je třeba překonat, než vláda bude moci složit přísahu, zablokování izraelské politiky se zdá být tímto ujednáním ukončeno.
Přesto bude nová vládní koalice šesti politických stran vzápětí čelit některým naléhavým a nesnadným problémům. Jsou jimi ukončení protikoronavirových opatření, znovuoživení otřesené ekonomiky a rozhodování, zda anektovat část Judska a Samaří ("Západního břehu Jordánu") za současných příznivých podmínek Trumpova mírového návrhu. Dilema anexe by se mohlo ukázat jako obzvlášť ožehavé, a to z několika důvodů.
Pravicoví voliči tlačili na Netanjahua, aby pokročil vpřed se svým příslibem anektovat údolí Jordánu a větší územní celky izraelského osídlení v Judsku a Samaří, který byl součástí Netanjahuovy nedávné kampaně. Někteří tvrdí, že je zvláště důležité tak učinit v době, kdy prezidentem Spojených států je Donald Trump. Avšak jiní trvají na tom, že takový krok by se mohl snadno vymstít, pokud by Trump v listopadu neobhájil svou nominaci na znovuzvolení a příští americký prezident by v přístupu k Izraeli otočil. Ale i kdyby Trump volby vyhrál, anexe území v rámci Trumpova mírového plánu by také vyžadovala, aby Izrael uznal demilitarizovaný palestinský stát na zbývajícím území Západního břehu. Mezitím se dá očekávat, že Palestinci budou ostře vystupovat proti přípravě a uskutečnění jakékoli anexe. Ale asi nejvážnější nebezpečí se skrývá v tom, že připojení údolí Jordánu by mohlo ohrozit mírovou smlouvu s Jordánskem, a dokonce jordánské království destabilizovat tím, že by zavdalo příčinu k vzedmutí odporu mezi jordánskou palestinskou většinou.
Bez ohledu na to, jak se tento spor o připojení bude v průběhu nadcházejících měsíců odvíjet, je ironií, že dějiny tak či onak vehnaly Izrael do vnitřní debaty o anexi území, které však již vlastní. Jak se to tedy stalo?
Mezi nedávné oběti šíření koronavirové infekce lze počítat i neuskutečnění dobře naplánované oslavy stého výročí konference v San Remu, diplomatické porady, která vstoupila do dějin jako monumentální okamžik v moderním znovuzrození Izraelského národa. Bylo to v San Remu, kde mezinárodní společenství poprvé uznalo historické právo židovského lidu na znovuobnovení vlastní národní svrchovanosti v domovině jeho předků – v zemi, která zahrnovala to, co nyní nazýváme Západní břeh Jordánu.
Po skončení první světové války se představitelé vítězných mocností sešli s poraženou německou stranou na mírové konferenci v Paříži (1919) a dohodli se na překreslení mapy Evropy. Znovu se setkali na jaře 1920 v San Remu, aby zasedli k jednacímu stolu s poraženými Turky a rozdělili území, které Osmanská říše na Blízkém východě právě ztratila.
Pobřežní město San Remo je klenot na Italské Riviéře. V dubnu zde začínají kvést pomerančovníky a škála sladkých vůní stoupá po zelených stráních unášena mořským vánkem. Když se v San Remu ke konci dubna sešli hlavní světoví vůdci, jistě pociťovali osvěžující a očisťující přímořskou atmosféru, v níž se mohli konečně odpoutat od čtyř hrozných válečných let a dokonce i od smrtící pandemie španělské chřipky, která vypukla v r. 1918 a trvala do začátku r. 1919.
Když se delegáti na konferenci pustili do práce, představitelé Spojeného království, Francie, Itálie a Japonska – s informovaným souhlasem Američanů – učinili jistá osudová rozhodnutí, která mají dosah až do dnešních dnů.
Tyto ,hlavní spojenecké sílyʻ se v San Remu dohodly na neobvyklé věci. Místo aby si jejich čelní představitelé nárokovali území dobytá v bitvách, jak to činila většina vítězů před nimi, usnesli se na správě majetku osmanských zemí a na držení svrchovaného vlastnického práva v dobré víře ve prospěch místního obyvatelstva, a to až do doby, kdy bude připraveno vládnout samo sobě. Toho mělo být dosaženo pomocí nového konceptu mandátního systému.
A opravdu, konference v San Remu vlastně vyznačuje ukončení koloniální éry, které koloniální mocnosti uložily samy sobě z vlastního rozhodnutí. Věk říší využívajících populace a zdrojů cizích zemí pro vlastní rozvoj pominul. Americký prezident Woodrow Wilson byl předním obhájcem svobody a sebeurčení národů po celém světě. A evropské mocnosti odpověděly koncepcí mandátů či svěřenství, aby jim pomohly rozvíjet se a dospívat jako svobodné a samy sobě vládnoucí národy.
O koncepci mandátní správy se zasloužil diplomat sir Mark Sykes (spoluautor Sykes-Picotovy dohody z r. 1916) a ještě bezprostředněji Jan Christiaan Smuts, dosti pozoruhodná postava. Smuts bojoval jako důstojník jihoafrických jednotek ve 2. búrské válce proti Britům. Později se stal členem britské vlády. Stal se jediným státníkem, který podepisoval mírové smlouvy ukončující obě světové války. Smuts byl bojovníkem za respektování práv a posílení postavení domorodých obyvatel, a měl zvláštní osobní vztah k židovskému lidu.
V roce1919 vypracoval memorandum ustavující mandátní systém, jež se později stalo obsahem článku 22 Paktu Společnosti národů. Tento dokument, poprvé představený na konferenci v San Remu, výslovně jmenuje Palestinu jako mandátní území, které se má rozvíjet do podoby židovského státu v souladu s Balfourovou deklarací z roku 1917.
V San Remu spojenecké síly souhlasily s uplatněním mandátní správy na uvolněných osmanských územích. Británii bylo přiděleno svěřenství nad Palestinou (včetně Transjordánska) a "Mezopotámií" (pozdějším Irákem), zatímco Francii bylo určeno poručnictví nad oblastmi dnešní Sýrie a Libanonu. Mandátní mocnosti měly disponovat svrchovaným vlastnickým právem s důvěrou v domorodé národy a pomáhat jim v dalším rozvoji směrem k samosprávě. A co je důležitější, židovský lid byl uznán jako původní domorodé obyvatelstvo Palestiny ve stejné míře jako Arabové byli považováni za původní obyvatelstvo Libanonu, Sýrie, Iráku a Jordánska (v dnešních hranicích). A dále, za příjemce mandátu nad Palestinou byl považován celý židovský národ, dokonce i ti Židé, kteří dosud žijí v exilu.
Tato rozhodnutí byla zahrnuta do usnesení konference v San Remu a o dva roky později (1922) potvrzena Společností národů při schválení britského a francouzského mandátu na Blízkém východě.
Takže shrnuto, Británie v Balfourově deklaraci uznala historická práva židovského národa na vlastní domovinu, která pak byla schválena dalšími vůdčími světovými mocnostmi v San Remu a nakonec potvrzena širším světovým společenstvím reprezentovaným Společností národů. Spojené státy následně schválily britský mandát v Palestině – a to jak v zákoně schváleném kongresem v roce 1922, tak ve smlouvě s Velkou Británií o dva roky později – a zavázaly se, že budou garantem jeho ustanovení, mezi něž patří závazek podporovat "souvislé židovské osídlení v zemi."
Od té doby nic nezrušilo židovský zákonný nárok a vlastnické právo na celou zemi západně od Jordánu. Ani plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947, který byl odmítnut arabskými státy, ani dohody z Osla (ačkoli ty jsou určitě vítanou zbraní, když Izrael důrazněji uplatňuje svůj nárok na Judsko a Samaří).
Stejně urození jako sousedé
To vše znamená, že národ a lid Izraele dnes zvažuje, zda anektovat něco, co již ve vlastnictví má. Židovský lid možná ztratil území Západního břehu na dobu 19 let, kdy bylo okupováno (nelegálně) Jordánskem, ale nikdy neztratil své svrchované vlastnické právo na ně. Stát Izrael znovu nabyl vlastnictví těchto oblastí v roce 1967. A od té doby se jim to svět snaží rozmluvit.
Přesto ti, kdo zpochybňují nebo popírají právní nárok Izraele na Judsko a Samaří, si musí uvědomit, že izraelské vlastnické právo na tuto zemi je stejně tak pevné jako suverénní nároky Libanonu, Sýrie, Jordánska a Iráku na jejich vlastní území. Důvodem toho je skutečnost, že lze všechny vysledovat nazpět až k "společnému dárci."
Podle tohoto právního principu jsou původ a kvalita právního nároku určitého člověka na kus země považovány za stejně tak dobré jako u jeho sousedů, pokud obě strany mohou v rámci stejné základní transakce sledovat tento nárok zpět ke stejnému dárci. Proto v tomto případě Izrael může sledovat svůj nárok na vlastnictví Judska a Samaří zpět ke stejným rozhodovacím orgánům, jednajícím na té samé konferenci v San Remu, a může se odvolávat na stejné zásady mezinárodního práva, které daly vznik suverénním státům Libanonu, Sýrii a Iráku.
Pokud je tedy Damašek opravdu syrský, Libanonci patří do Bejrútu a Iráčané vlastní zemi mezi dvěma velkými řekami, pak má židovský lid veškeré právo vznášet a uplatňovat nárok na údolí Jordánu jako na svůj domov.
David Parsons je viceprezident a hlavní mluvčí ICEJ
Přel.: -bž-