Pochybný výklad mezinárodního práva

Výklad Evropského soudu v případu Psagot vykazuje zásadní nedostatky

Evropský soudní dvůr vydal dne 12..listopadu dlouho očekávaný verdikt v případu vinařství Psagot. Týkal se otázky, jak by měly být označovány výrobky dovážené do Evropské unie z „okupovaných palestinských území“. Právní analýza rozsudku prozrazuje jeho zásadní nedostatky. Jde jen o další příklad politizace práva.

Rozsudek Evropského soudního dvora

Aby evropští spotřebitelé nebyli uvedeni v omyl ohledně původu dovážených výrobků, Soud rozhodl, že „potraviny pocházející z území okupovaného Státem Izrael musí nést nejen označení tohoto území, nýbrž v případě, že tyto potraviny pocházejí z lokality nebo skupiny lokalit, které představují izraelskou osadu na uvedeném území, rovněž označení tohoto původu.”

Tento rozsudek je problematický z mnoha důvodů. Jedním z nich je to, že si vybírá jediný konkrétní případ „okupace“ ve světě, který odsuzuje. Je to nejen nefér, ale také to představuje porušení práva Státu Izrael na rovné zacházení.

Rozhodnutí soudu však obsahuje další dva aspekty, které jsou podle našeho názoru důvodem k obavám a k nimž se v tomto článku vyjadřujeme:

Zaprvé, soud potvrzuje oficiální politiku EU, podle níž jsou všechna území ležící za „linií z roku 1967“ považována za „okupovaná“, a proto z definice nemohou být součástí území Izraele.
Zadruhé, Soud opakuje často slýchané tvrzení, že všechny „izraelské osady“ na těchto územích jsou v rozporu s mezinárodním právem.

Tyto právní závěry prozrazují neúplný, nevyvážený a pokřivený pohled na historii těchto území a zároveň představují zásadně chybný výklad práva, které platí v případě okupace.

„Okupovaná“ území nejsou součástí území Izraele
Soud argumentuje, že „podle pravidel mezinárodního humanitárního práva má Stát Izrael jako okupační mocnost na těchto územích jen omezenou pravomoc, přičemž každé z těchto území má vlastní status odlišný od postavení státu.“ Dále cituje poradní názor Mezinárodního soudního dvora v případě zdi (2004) a konstatuje, že „Západní břeh je územím, jehož obyvatelstvo, totiž Palestinský národ, má právo na sebeurčení.“ Podle Soudu to vše znamená, že tato území se nenacházejí „uvnitř Izraele“, a proto produkty pocházející z těchto území nesmí být označeny jako „vyrobené v Izraeli“.

Tyto výroky překvapují svou neúplností a nepřesností.

Zaprvé, je vysoce sporné, zda jsou všechna tato území skutečně „okupovaná“ ve smyslu práva, jímž se řídí okupace. Izrael a další strany soustavně argumentují, že území dobytá Izraelem v červnu 1967 nejsou nutně „okupovaná“. Soud se těmito argumenty vůbec nezabýval.

Zadruhé, což je možná ještě důležitější, i kdyby tato území byla „okupovaná“ ve smyslu práva vojenské okupace, neznamená to ještě, že nemohou být součástí Státu Izrael. Právo, jímž se řídí vojenská okupace, neurčuje suveréna, který nad územím vládne. Právo okupace prostě uvaluje na okupační mocnost určité povinnosti a zákazy, které je nutno dodržovat do té doby, než je finalizována mírová smlouva, která spor vyřeší. Jinými slovy, podle mezinárodního práva je docela dobře možné, že určité území je současně „okupované“ a „sporné“. Nároky na toto území vznáší Izrael i Palestinci. Není úkolem Evropského soudního dvora, aby tuto věc rozhodl.

Ve skutečnosti existují velmi silné argumenty, že alespoň některá území dobytá v roce 1967, ne-li všechna, už patřila Izraeli na základě Mandátu pro Palestinu (1922) a dohod z Osla (1993-1995). Ve stručnosti: Stát Izrael vznikl v květnu 1948 na základě Mandátu pro Palestinu (1922), jehož základním účelem bylo vytvoření „židovské domoviny v Palestině“. Mandát dal židovskému národu právo usazovat se na území Palestiny – které zahrnovalo veškeré území na západ od Jordánu a částečně i na východ od něj. Záměrem bezpochyby bylo, aby Židé měli právo žít na územích, která se nyní nazývají východním Jeruzalémem a Západním břehem. Pro dobu po ukončení Mandátu a do vytvoření poručenské soustavy (k čemuž v případě Palestiny nikdy nedošlo), článek 80 Charty OSN výslovně zachovává dříve existující práva židovského lidu vzniklá na základě Mandátu.

Když byl Stát Izrael 14. května 1948 vyhlášen a Mandát byl ukončen, lze argumentovat na základě zásady uti possidetis juris, že jeho hranicemi byly dříve existující administrativní hranice Mandátu pro Palestinu. Tento argument je v souladu se zásadami, podle nichž byly stanoveny hranice všech ostatních států v oblasti při ukončení mandátů – například Iráku, Sýrie a Libanonu – stejně jako mnoha jiných států ve světě.

Jordánsko (spolu s ostatními arabskými státy) zaútočilo na právě zrozený Stát Izrael 15. května 1948. Výsledkem byla jordánská vláda nad východním Jeruzalémem a Západním břehem až do roku 1967. Tento útok byl evidentně ilegální a nemohl dát Jordánsku žádnou územní suverenitu nad těmito územími. Když se tedy Jordánsko oficiálně „vzdalo“ svých nároků na východní Jeruzalém a Západní břeh ve prospěch Palestinců koncem 80. let, nemohlo předat Palestincům víc práv, než jaká samo vlastnilo.

Dále prostě není pravda, že Palestinský národ má „právo“ na sebeurčení na všech územích dobytých |zraelem v roce 1967. Naopak, mezinárodní právo stanoví, že právo na sebeurčení nemůže zasahovat do územní celistvosti nebo bezpečnosti sousedních států. Územní rozsah jejich práva na sebeurčení je právě jedním z bodů pro vyjednávání v rámci dohod z Osla. V těchto dohodách OOP sama souhlasila s procesem vedoucím k sebeurčení, v němž se stanoví (článek V, Oslo I), že otázky hranic, osad a Jeruzaléma budou předmětem vyjednávání o konečném statusu. Jinými slovy, strany samy se dohodly že status těchto území je předmětem jednání, a přinejmenším některá z těchto území by se mohla stát územím patřícím ke Státu Izrael.

Závěrem k tomuto bodu: nejenže je argumentace Soudu nedostatečná, především však Soud nemá pravomoc rozhodovat, zda tato území patří Izraeli nebo ne. Soud měl nanejvýš konstatovat, že status těchto území je sporný. Rozsudek zasahuje do obtížných a složitých jednacích bodů mezi dvěma stranami (Izrael a OOP).
 
Izraelské osady jsou nelegální

Podle Soudu musí každý produkt, který „pochází z izraelské osady nacházející se na některém z těchto území“ být takto označen. Důvodem je, že „osady založené na některých územích okupovaných Státem Izrael jsou charakteristické tím, že představují konkrétní výraz politiky transferu obyvatelstva mimo své území, které tento stát provádí v rozporu s obecným mezinárodním humanitárním právem.“

Také v tomto případě je argumentace Soudu kritizovatelná.

Zaprvé, existují dobré argumenty, že tato území nejsou „okupovaná“ ve smyslu práva, jímž se řídí vojenská okupace. Jednou ze zásad je, že právo okupace se vztahuje pouze na ty případy, kdy jiný stát nárokuje suverenitu nad daným územím. V případě „okupovaných palestinských území“ zkrátka neexistuje žádný jiný stát, který by měl na tato území legitimní nárok.

Avšak i kdyby území byla „okupovaná“ (jak si zřejmě většina lidí myslí), Soud dále chybuje tvrzením, že všechny izraelské osady na těchto územích jsou ilegální. To nemůže být pravda. Zaprvé, podle práva vojenské okupace by jediným nezákonným aktem mohla být izraelská politika „transferu nebo deportace“ izraelských civilistů na tato území (podle článku 49(6) Čtvrté ženevské úmluvy).

Zadruhé, konkrétní osada může být považována za výsledek takové politiky pouze v případě, kdy lze prokázat, že dotčený izraelský občan nebo firma žije či pracuje na okupovaném území v důsledku izraelské politiky transferu nebo deportace takové osoby na okupovaná území. Skutečnost je taková, že Izraelci žijící na těchto územích se tam nacházejí dobrovolně. Izrael nikoho nenutil, aby vybudoval vinařství v Judsku a Samaří. Vláda nanejvýš dovolila, aby tyto vinařské podniky vznikly. Pouhé udělení státního souhlasu se těžko dá vykládat za případ „deportace nebo transferu“, a proto nestačí k tomu, aby byla činnost vlády zkoumána ve světle článku 49(6) Čtvrté ženevské úmluvy. 

Argumentujeme, že bez ohledu na tento rozsudek nemůže právo EU požadovat po dovozci produktů s původem v izraelských osadách na Západním břehu, aby tyto produkty příslušným způsobem označoval, ledaže se dá prokázat, že dotyčný výrobce byl izraelskou vládou donucen založit svůj podnik na tomto území.


Závěr
Argumentace Soudního dvora vykazuje závažné nedostatky. Nicméně jeho rozsudek je konečný a závazný, není možný žádný opravný prostředek. Je proto pravděpodobné, že tato chybná argumentace bude akceptována jako definitivní. Tento případ slouží jako další příklad toho, jak se právo stává zpolitizovaným,

Andrew Tucker a Pieter Hoogendoorn jsou představiteli právního think tanku The Hague Initiative for International Cooperation, www.thinc.info

 Přel.:- mk-