Česká stopa v rodině izraelského velvyslance
Při prvním setkání se současným izraelským velvyslancem v České republice Danielem Meronem jsme si neformálně povídali o tom, odkud pocházíme. Když jsem vyslovil jméno svého rodného Uherského Hradiště, samozřejmě jsem nepředpokládal, že by někdy dříve toto slovo slyšel. Jaké bylo mé překvapení, když hned živě zareagoval. „Tam máme příbuzné!“ prohlásil. Tak pro mě začalo objevování česko-židovských kořenů jeho manželky Jill. Ta nedávno napsala článek popisující osudy části své rodiny, na jejíž památku byly v dubnu v Olomouci osazeny „kameny zmizelých“, a souhlasila s jeho uveřejněním ve Slově z Jeruzaléma. Na doplnění nám poskytla tento rozhovor.
Jill, v Olomouci jste se zúčastnila pokládání kamenů zmizelých na památku Lindenbaumovy rodiny. Vím, že vaši vzdálení příbuzní žijí také v Uherském Hradišti. Pocházejí ze stejné rodiny jako Lindenbaumovi?
Lindenbaumovi byli příbuzní ze strany mého dědečka z matčiny strany – šlo o jeho strýce a bratrance. Bergerovi z Uherského Hradiště jsou potomci strýce mé babičky z matčiny strany.
Můžete blíže popsat osudy této části příbuzenstva?
Moje prababička se narodila jako Rudolfina Bergerová v Uherském Hradišti. Měla sestru a dva bratry. Její sestru Sidonii a manžela zavraždili nacisti, stejně jako jejího staršího bratra Ludvíka s manželkou. Druhý bratr Hugo zemřel ještě před válkou, jeho manželku také zavraždili nacisti. Mé babičce a všem jejím bratrancům a sestřenicím se podařilo evropský kontinent včas opustit, takže válku přežili. Jediný, kdo se do Uherského Hradiště po válce vrátil, byl Ludvíkův syn Josef. Josef získal zpět rodinný majetek a založil v Uherském Hradišti rodinu.
Navštívila jste Českou republiku předtím, než byl váš manžel Daniel jmenován velvyslancem Státu Izrael u nás?
Přijeli jsme s Danielem do Prahy jako turisté v roce 2013 a strávili jsme zde tři dny. Prohlédli jsme si Prahu a dost času jsme strávili v Židovském muzeu. Mimo Prahu jsme necestovali; teprve teď máme příležitost hodně cestovat po celé České republice a těšit se z vaší krásné země.
Jak jste se cítila, když jste se dozvěděla, že budete s manželem několik let žít v České republice?
Byli jsme oba nadšení, že Daniel byl jmenován velvyslancem Izraele v České republice. Naše nadšení sdíleli i moji bratranci a sestřenice Bergerovi v Izraeli. Sestřenice mé babičky byla provdaná za českého spisovatele Viktora Fischla (v Izraeli byl znám pod jménem Avigdor Dagan), který také sloužil jako diplomat ve službách izraelského ministerstva zahraničí (a předtím pod vedením Jana Masaryka jako úředník československého ministerstva zahraničí – pozn. překl.). Pracoval jako velvyslanec v době, kdy Izrael neměl s vaší zemi diplomatické styky. Nyní dostal Daniel příležitost, o které mohl Viktor jenom snít.
Plánovala jste najít příbuzné, kteří dnes v Česku žijí?
Josef Berger měl dva syny, Jana a Jiřího. Janův syn Filip mě kontaktoval na Facebooku poté, co jeho kamarád slyšel v rozhlase rozhovor se mnou, v němž jsem mluvila o příbuzenských svazcích s Bergerovou rodinou. S Janem a Filipem jsem se setkala; dnes žijí v Jeseníkách. Setkala jsem se také s Jiřího snachou a vnučkou v Uherském Hradišti. Ukázala jsem jim rodokmen, který jsem sestavila, a jsem s nimi v kontaktu prostřednictvím emailu a Facebooku.
Jak jste prožívala pokládání kamenů zmizelých v Olomouci?
Byl to velice emocionální ceremoniál a byla jsem šťastná, že se uskutečnil. Zvláště mě dojalo, kolik lidí přijelo až z Prahy, aby uctili lidi, o kterých předtím nikdy neslyšeli. Lindenbaumovi nebyli žádní slavní lidé. Byli to prostě obyčejní občané, kteří byli nacisty zavražděni pro svůj židovský původ. Přesto mnozí považovali za důležité přijet a projevit úctu jejich památce. Tento ceremoniál pro mě představoval uzavření určité kapitoly. Myslím, že můj dědeček by byl šťastný a hrdý. Také mám radost, že na webových stránkách olomoucké židovské obce jsou nyní uvedeny podrobnosti o tragickém osudu této rodiny.
Chtěla byste něco dodat?
Dnes je na světě příliš mnoho lidí, kteří popírají existenci nebo rozsah holocaustu, a spousta mladých neví nic o tom, co se v Evropě v době druhé světové války odehrávalo. Dnes je ještě důležitější než kdykoli dříve uchovat památku obětí a vyprávět jejich příběhy, zvláště když už zbývá tak málo živých svědků. Je třeba se postarat o to, aby svět nikdy nezapomněl.
Ptal se Mojmír Kallus