Dostaveníčko se „zlodějem půdy“

Dostaveníčko se „zlodějem půdy“

 

Židé kradou půdu Palestincům. Toto obvinění je součástí všech úvah o izraelsko-palestinském konfliktu. Izraelští osadníci na palestinském území jsou hlavní překážkou míru na Blízkém východě.

 

Yossi Edri bydlí v židovské osadě Bejt Chagaj v jižním cípu hebronského pohoří.

Žije v samém ohnisku konfliktu. Má na starosti bezpečnost židovských vzdělávacích institucí v okruhu zhruba tisíc kilometrů čtverečních: školek, škol, internátních škol, talmudických škol a akademií, které připravují dospívající na službu v armádě.

 

Mimo to slouží jako styčný důstojník mezi armádou a civilní správou v izraelských osadách na jihu hebronských hor. Navíc tráví hodně času tím, že kupuje pro Židy pozemky od Palestinců.

 

Nekonečný boj

 

Těžký Land Rover si namáhavě razí cestu přes kameny prašnou a horkou pustinou.

Vozidlo je neobvykle těžké nejen kvůli vybavení – rádiím, zbraním, munici, záchranným a zdravotnickým potřebám. Tmavě zelený terénní vůz chrání i těžké kovové pláty ve dveřích. Okna jsou dva a půl centimetrů tlustá a neprůstřelná.

 

Jižní hebronské pahorky, které tvoří přechod mezi Judskými horami a nekonečnou Negevskou pouští, navenek působí jako nepřátelská a nehostinná oblast. Takový popis se hodí nejenom na tamější přírodu, ale i na obyvatele a politickou situaci. Beduíni se svými stády se snaží vydobýt z neplodné země holé živobytí. Hyeny a supi zlikvidují mrtvé tělo prakticky okamžitě.

 

Už několik let je každé nové pole, každý stan, každá obytná buňka a přístřešek projevem boje mezi národy, které si nárokují existenci na tomto kusu země. Od biblických dob se do horských hřebenů vpíjí krev těch, kteří se na nich chtějí usadit.

 

Při bližším pohledu má však zdejší země i její lidé svoje kouzlo. Přinejmenším jsou zajímaví. Příroda nabízí jedinečnou biodiverzitu, na jižním cípu Judských hor se setkávají čtyři klimatické zóny.

 

Pijáci červeného vína

 

Vztahy lidí žijících v této oblasti nejsou jednostranné. Nedají se jednoduše redukovat na tvrzení, že „tady jsou Izraelci a tam Palestinci“. Stačí si připomenout obyvatele jeskyní, kterým se dodnes říká arabským jménem „Hamra“. Slovo „Hamra“ ve volném překladu znamená „pijáci červeného vína“.

 

Přibližně před 250 lety lid zvaný Hamra opustil svou vlast na jihu Arabského poloostrova. V Jemenu byli pronásledováni jako Židé, do Země zaslíbené dorazili o několik měsíců později jako „muslimové“.

 

Některé rodiny příslušející k lidu Hamra dodnes v pátek večer zapalují tradiční světla. Izrael na ně oficiálně nahlíží jako na „Palestince“ a nechce se k nim hlásit, přestože jejich jméno i zvyky ukazují, že patří spíše do židovského státu než k „domu islámu“.

 

Orientální obyčeje

 

Yossi Edri upozorňuje na skutečnost, že pod tvrdou skořápkou bezpráví funguje jemná síť fascinujících vztahů. On sám se narodil před padesáti lety v Casablance, na africkém pobřeží Atlantiku. Mluví plynně arabsky. Do Izraele se přistěhoval coby batole se svými rodiči.

 

V Hebronu žije od puberty a od té doby navázal různé vztahy s arabskými sousedy. Mluví o mládí stráveném s dětmi šejka Džaabariho i o tom, jak v osmdesátých letech minulého století doprovázel jako překladatel a bodyguard rabiho Levingera k hebronskému starostovi Qawasmemu.

 

„Pro nás Orientálce je nejdůležitější čest,“ vysvětluje Yossi. „Neplatí to jen pro Araby, ale i pro orientální Židy“ (tzv. mizrachim). A pokračuje: „Jestli se Orientálce dotknete ve věci cti, může se vzdát všech peněz, ale pomstí se způsobem, o jakém se vám ani nezdálo.“ Evropané něco takového nemohou pochopit.

 

Evropský pořádek

 

Land Rover nenadále zastavuje na vrcholku kopce. Je odtud vidět daleko do krajiny. Yossi má však oči upřené na zem, dokud na skále neobjeví, co hledal: zkorodovanou mosaznou polokouli zasazenou v kameni.

 

Tyto zeměměřičské body umístili na mnoha místech Britové po převzetí vlády nad Palestinou v roce 1917. Celá brigáda britské armády se věnovala zeměměřičskému průzkumu, vytvářeli mapy, prováděli archeologické vykopávky, získávali vzorky místní fauny a flóry.

 

Britští kartografové na základě geodetických bodů zaznamenali nejen umístění budov, ale také informace o převýšení, pramenech a starých cestách až k římským silnicím.

 

Hlavním důvodem úsilí Britů o zmapování všeho, čemu vládli, byl výběr majetkových daní. Ptali se místních obyvatel nejen na jména hor a pramenů, ale i na užití a majetková práva.

 

Osmanský zákon

 

Za časů Osmanské říše celá země patřila sultánovi. Obyvatelům bylo udělováno jen užívací právo. Pokud byla tato práva zaznamenána ve vlastnických listech zvaných „kušan“, převzali je do svých záznamů i Britové. Lesy, kamenitá půda, poušť a moře samozřejmě nikdy nebyly v soukromém vlastnictví, ale byla to země „mawat“, země „mrtvých“, která nepřináší zisk. Proto také nemohla být zdaněna.

 

Yossi si plně uvědomuje, že na tyto staré záznamy se nedá úplně spolehnout. „Když někomu patřila parcela o rozloze 150 dunamů, často britským okupantům přiznal jen 50 dunamů jako „mali“, jako zdanitelnou využívanou půdu, ačkoliv každý ve vesnici věděl, že to není pravda.“ Účelem bylo platit co nejmenší daně.

 

Navíc hranice se v osmanské době popisovaly pomocí přírodních poznávacích znaků: rozvodím řek, studnami a prameny, potoky, zříceninami nebo stromy. Mnohé z těchto znaků se během času změnily.

 

Vzdálenosti se měřily odpočítáváním kroků. Proto nejsou protichůdné informace ničím neobvyklým. Ale otázka, kdo vlastní půdu v této oblasti, rozhodně není nahodilá.

 

Staré mapy a vlastnické listiny

 

Židovský obchodník s nemovitostmi v kanceláři vytahuje z pořadačů a plastových obalů zažloutlé dokumenty a pokládá je na stůl: „Tady vidíte vyznačenou oblast Jatta… Co se týče půdy, měli Turci věci velmi dobře zorganizované…“

 

„Tady se píše: ,Potvrdil jsem otiskem palce, podle práva šaría.' A zde vidíte potvrzení Britského mandátu.“

 

„Byli to většinou právě Britové, kdo v této oblasti zaznamenával vlastnická práva. Ale ani oni nevytvořili pozemkové knihy.“

 

Vláda bohatých

 

Kdo za časů Osmanů dokázal psát podobné záznamy? Obvykle lidé, kteří uměli číst a psát: písaři, učenci, duchovní, soudci práva šaría a bohatí lidé. Převážná většina obyvatelstva byla negramotná, byli to hlavně feláhové, chudí zemědělci.

 

Když byl vydán nový „kušan“, sousedé a muchtar, starosta obce, museli potvrdit jeho správnost. Popis něčeho podobného se nám dochoval z biblických časů, například ve čtvrté kapitole knihy Rút nebo v třicáté druhé kapitole knihy proroka Jeremjáše.

 

Byli to konečně právě movití lidé, kteří měli k sultánovi v Istanbulu výjimečný vztah. Tak získávali zemi do vlastnictví. Ale i takové vlastnictví bylo často omezeno jen na několik let.

 

 

Obchod s půdou v současnosti

 

„Když chceme zjistit, kdo dnes vlastní určitou nemovitost,“ vysvětluje Yossi Edri, „nejdřív se ptáme, o jaký druh půdy se jedná“.

 

První letecké fotografie této oblasti pořídili pro Osmany na začátku 20. století němečtí piloti. „Na základě historických a nových leteckých snímků určujeme, zda v nedávných desetiletích území sloužilo jako zemědělská půda. Pak zjišťujeme: Byla to státní půda? Dá se dohledat v pozemkových knihách?“

 

Kdo je vlastníkem nemovitosti?

 

„Pokud existuje záznam v pozemkových knihách, arabský vlastník si může blahopřát a rovnou prodávat, protože všechno je jasné.“

 

„Pokud přijde s tím, že jeho nemovitost je „malia“ – což zhruba odpovídá daňovému přiznání z doby Osmanské říše nebo Britského mandátu – musí přesně určit parcelu a vytvořit mapu, jejíž správnost opět potvrzují sousedé.“

 

„Tak začíná proces, během kterého úřady vše kontrolují. Až když je správně určen právní status nemovitosti, můžeme žádat o povolení na koupi pozemku.“

 

Dary z Bagdádu

 

Edri listuje starými dokumenty z dob Osmanské říše, Britského mandátu a od Jordánců. „Tady je záznam o tom, že rabín Suliman Mani zakoupil půdu začátkem 20. století. Obchod se uskutečnil s příspěvkem z Bagdádu.“

 

„Je tu řeč šejka Tamimiho z Hebronu a tady rabín Ben Tzion Avraham Konika podepsal dokument v roce 1931.“

 

Listiny jsou vystaveny v osmanské turečtině, arabštině a angličtině, ale i hebrejsky. „Toto je dokument z roku 1928… Podívejte se, tady ten dědeček žil od roku 1870 do roku 1935… a tady je zaznamenáno rozdělení dědictví.“

 

Stejná práva pro všechny

 

„Nejvyšší izraelský soud vynesl rozsudek, podle kterého může kdokoliv koupit půdu kdekoli na území pod izraelskou správou,“ vysvětluje Edri. „Cokoli jiného by byla diskriminace.“

 

 

„Co se týče nabývání půdy, osmanské, britské, jordánské a izraelské zákony jsou na naší straně. Diskuze o tom, zda Židé mohou kupovat půdu na Západním břehu, je čistě politická a nemá nic společného s právem.“

 

Krádež půdy

 

Bez mrknutí oka, aniž by se rozmýšlel, odpovídá Edri na otázku, jestli se někdy stal svědkem krádeže půdy: „Samozřejmě, že ano! Existují pozemky, které po léta užívali Židé, a nikdo vůči tomu nic nenamítal.“

 

„A existuje také soukromý majetek Arabů, který leží doslova uzavřen uvnitř osady. Ovšem pokud se prokáže, že Žid sídlí na pozemku, který patří Arabovi, bude z něj vypovězen izraelským soudem. Izraelské právní stanovisko je jasné: Každý, kdo je prokazatelně usazen na cizím pozemku, musí tento pozemek opustit.“

 

Biblický zákon

 

„Mimochodem, tento postup je v souladu s biblickým právem,“ vysvětluje ortodoxní žid s jarmulkou na hlavě. Tady se ukazuje, že dnešní politika a staré biblické příběhy spolu bezděčně splývají.

 

„Ze skutečnosti, že Hospodin zaslíbil tuto zemi Izraelitům, nevyplývá, že si mohou jen tak vzít, co chtějí. Náš otec Abraham musel koupit jeskyni Machpela v Hebronu za plnou tržní cenu, stejně tak Jákob svoje pole v Šekemu nebo král David Chrámovou horu v Jeruzalémě.“ Biblický zákon, který zakazuje jakoukoli krádež půdy, v očích věřících židů stále platí.

 

 

Židé proti Židům

Yossi však také ví o případech, v nichž Židé kradli půdu jiným Židům: „Například v osadě Otníel si Žid koupil půdu a jiní Izraelci teď koupi napadli u soudu.“

 

Skutečnost, že od biblických dob se toho příliš nezměnilo, opět potvrzuje příběh Izraelity Nábota. Izraelský král Achab si jednoduše přivlastnil Nábotovu vinici, aby tam pěstoval zelí.

 

Palestinci proti Izraelcům

 

Ani v palestinsko-izraelském sporu o půdu neprobíhalo vše podle zákona. Yossi Edri se tím nijak netají.

 

V roce 1929 byla během pogromu v Hebronu vyhlazena židovská komunita, která v tomto městě žila více než tři tisíciletí. V následujících letech se Arabové usadili v opuštěných židovských domech.

 

Začátkem osmdesátých let minulého století se Yossi spolu s dalšími mladými Izraelci zapojil do pátrání po „dědictví otců“, aby jej mohli získat zpět. Podporovala je jedna židovská žena, která se provdala za Araba a vrátila se z Jordánska.

 

„Vykoupení“ dávného židovského majetku

 

Když bylo zřejmé, že nějaká nemovitost původně patřila Židům, „museli jsme přesvědčit obyvatele, aby domy opustili“. Vláda v takových případech poskytla obyvatelům domů kompenzaci a „pomohli jsme jim najít nové ubytování“.

 

Když však finanční motivace nestačila, přišly na řadu „narážky“, vyhrožovalo se, „a tu a tam někdo hodil do zahrady ruční granát“. Yossi si pamatuje na akce, které rozhodně neměly podporu izraelské vlády. On sám je dnes popisuje jako „nelegální“ a „zločinné“.

 

Dokonce ani majetek, který někdo prokazatelně ukradl Židům, by se neměl brát násilím. Musíte ho vyplatit. Yossi Edri používá staré hebrejské slovo převzaté z Bible, které se obvykle překládá jako „vykoupení“.

 

Západní stereotypy

 

Na stereotypní výčitku, že přistěhovavší se Židé jednoduše ukradli rodilým Palestincům zemi, Edri důrazně odpovídá: „Každý kus země, na kterém se usadíme, si musíme koupit, stejně jako si Abraham koupil jeskyni Machpela.“

 

„Ano, Hospodin nám tuto zemi zaslíbil. Ano, vrátili jsme se sem – ale od začátku 20. století až dodnes jsme všechnu zemi, na které dnes žijeme, kupovali. Nikoho jsme nevyhnali!“

 

Nabídky koupě

 

Náš rozhovor v terénním vozu, v kanceláři i u Edriho doma nad tradičním šálkem černého čaje neustále přerušují telefonáty. Nevolají pouze zaměstnanci bezpečnostní služby nebo vojáci, kteří podávají hlášení, na něco se ptají nebo hledají řešení. Hodně Yossiho telefonátů probíhá v arabštině.

 

Pro mnohé Palestince je šéf bezpečnostní služby v osadě s orientální mentalitou a nepochybnými sympatiemi ke zdejší drsné zemi a jejím životem ošlehaným obyvatelům posledním útočištěm v politicky a ekonomicky nezdravé situaci.

 

Ať už jde o rodinné nebo kmenové spory, problémy s palestinskou samosprávou nebo ekonomickou nouzi, Palestinci nevidí jiné řešení než se obrátit na nejbližší židovské sousedy.

 

Právní nejistota v Palestině

 

Edri ví, že „v Palestině neexistuje záruka právní jistoty“. Vypráví o muži, kterého palestinská bezpečnostní služba sledovala 70 dní. Yossi se trpce usměje: „Dobře se to od nás naučili. Takové věci nedělají jen Arabové, dělají je i Židé. Taková je strašná realita.“

 

Dál listuje dokumenty a pak ukazuje na jeden z nich: „Toto je tajné. Kdyby se přišlo na to, že o tom víme, ten chlapík by strávil zbytek života ve vězení, pokud by vůbec přežil…“

 

„V tomto případě otec udělal pár hloupostí a zatáhl do nich svého syna… Zlomili mu obě ruce… Musí se chovat s největší opatrností, jinak nakonec schytá kulku – znám takové případy…“

 

Prodej půdy se smrtelnými následky

 

Vždy se jedná o prodej půdy Židům. Toto obvinění se jednou za čas v palestinské společnosti použije proti někomu, na koho je potřeba zatlačit. Člověk, který je obviněn z prodeje půdy Židům, často zaplatí životem.

 

„Ekonomická situace místních Arabů je občas natolik špatná, že nemají co jíst,“ říká Yossi. „Proto mi nabízejí svůj majetek k prodeji.“

 

Ze stovek rozhovorů pochopil toto: „Mnoho Palestinců odsud chce odejít. Potřebují na to jen peníze. Palestinská vláda se takových odchodů děsí. Sestavila speciální jednotku, která má proti tomuto fenoménu bojovat.“

 

„Ale lidé vidí, že Palestina je diktátorský stát. V Izraeli a v Evropě vidí demokracii. A to je přesně to, co chtějí,“ prohlašuje tento marocký Žid o svých arabských sousedech léta předtím, než byla Evropa zaplavena nespokojenými muslimy.

 

Důsledky hnutí BDS

 

Zatímco židovský obchodník s pozemky vypráví o tom, jak hledá klientelu, já před sebou vidím přímý důsledek hnutí „Bojkot, stažení investic a sankce“ (BDS).

Nevládní organizace, a především církve, se snaží prostřednictvím ekonomického tlaku donutit židovský stát, aby se přizpůsobil jejich politickému programu.

 

Jaký je výsledek? Židovští osadníci přesouvají svoje podniky o pár kilometrů na západ, do vnitrozemí, a propouštějí palestinské zaměstnance.

 

Arabové jsou pak nuceni prodávat zemi Izraelcům, jinak nemají možnost zajistit si základní životní potřeby. Snahy západních států oslabit izraelskou osadnickou politiku tedy nutí Palestince prodávat zemi Izraelcům.

 

Text a fotografie: © copyright Johannes Gerloff, Jeruzalém, Izrael. Přel.: Tamara Bláhová