Další dvě rodiny získaly titul Spravedlivý mezi národy

Za nezištnou záchranu Židů za druhé světové války byly v Krnově a v Žatci in memoriam oceněny dvě rodiny, čímž se počet Čechů a Slováků, jež jsou držiteli tohoto izraelského oceněni, zvýšil na 122. Jedním ze zachráněných je prof. Alexander Fried, jehož svědectví jste mohli vyslechnout letos v dubnu ve Valdštejnské zahradě.

Antonín Belánik a Marie Belániková in memoriam

Izrael ocenil in memoriam manžele Antonína a Marii Belánikovy titulem Spravedlivý mezi národy. Manželé Belánikovi zachránili během holokaustu životy bratrů prof. Alexandera Frieda a Dr. Ferdinanda Frieda. 

Ceremonie proběhla za podpory města Krnov a spolku Krnovská synagoga v pondělí 5. 11. 2018. Ocenění převzali v krnovské synagoze z rukou J.E. Daniela Merona, velvyslance Státu Izrael, zástupci nejbližší rodiny. Slavnostního předávání se zúčastnil jeden ze zachráněných bratrů, prof. Alexander Fried, hejtman Moravskoslezského kraje a další významné osobnosti. 

Václav Širc a Marie Kelnerová (rozená Šircová), in memoriam

Izrael ocenil titulem Spravedlivý mezi národy sourozence Václava Širce a Marii Kelnerovou (roz. Šircovou), kteří společně s celou svou rodinou zachránili během holokaustu život Rachel Rabinovicz-Kvasgaltnerové. 

Ceremonie proběhla za laskavé podpory města Žatec, starostky a senátorky města paní Zdeňky Hamousové, spolku Žatecká synagoga, Židovské obce Teplice a Spolku rodáků města Žatec ve čtvrtek 8. 11. 2018. Ocenění převzali v žatecké synagoze z rukou J.E. Daniela Merona, velvyslance Státu Izrael, potomci a rodinní příslušníci sourozenců Šircových. Při této příležitosti shromáždění účastníci zároveň vzpomněli tragických událostí Křišťálové noci, od kterých v těchto dnech uplyne 80 let.

Slavnostního předávání se zúčastnila také dcera zachráněné Rachel Rabinovicz- Kvasgaltnerové, paní Yaffa Riesenfeld a další významní hosté.

Příběhy záchrany

Alexander Fried

Prof. Alexander Fried se narodil v ortodoxní rodině v Podkarpastké Rusi u československých hranic. V roce 1927 se celá jeho rodina přestěhovala do Žiliny. Vzdělání získal v ortodoxní židovské škole Ješiva v Topoľčanech. Po návratu do Žiliny si na střední škole vybral obor tesařství a připojil se k Sionistickému hnutí mládeže.

V roce 1940 chtěl pan Fried emigrovat do Palestiny s mladými členy hnutí Makkabi. Během prvních transportů Židů v roce 1942 byl pan Fried odvezen do tábora v Žilině, odkud měl být transportován do Polska. I když dodnes netuší, kdo mu tenkrát pomohl, někdo mu změnil místo narození na Maďarsko, a tak byl z tábora propuštěn. Poté obdržel falešné dokumenty se jménem Milan Novotný a stal se „ekonomicky nezbytným“ díky své práci tesaře. Takto byl pan Fried osvobozen z první vlny transportů.

Když v srpnu 1944 vypuklo slovenské národní povstání a Němci vstoupili na slovenské území s Eichmannovým konečným řešením, falešné dokumenty, které vlastnilo jen pár Židů, již pro jejich záchranu nestačily.

Vzhledem k vyhrocené situaci si matka bratrů Friedových přála, aby chlapci utekli. Vyskočili tak z balkónu a utekli do hor, kde se chtěli přidat k partyzánům. Nevěděli však, kde se nacházejí, a tak následovali zvuky výstřelů.

Poblíž Žiliny narazili na lom, kde probíhaly nucené práce. Stále však nenašli žádné partyzány, a tak začali litovat, že opustili svoji matku v Žilině. Rozhodli se proto za svou matkou vrátit, avšak už ji nenašli. V zoufalství se poté vrátili zpět do lomu.

Potkali ženu, která jim poradila, že v lomu pracuje jeden Žid, který by jim mohl pomoci. Ten však pomoci nemohl, ale zmínil se o třicetiletém komunistovi Antonínu Belánikovi. Když byli chlapci již na odchodu, zastavil je Antonín a nabídl jim pomocnou ruku.

Nabídl jim, že je může vzít do své vesnice vzdálené 18 kilometrů od lomu. Bratři Friedovi mu nabídli peníze a nábytek z jejich domova, jelikož si mysleli, že válka již nebude trvat dlouho., protože Rusové byli v tu dobu už v Budapešti. Antonín ale odmítl jakékoliv peníze a chtěl jim pouze nezištně pomoci. Antonínova manželka Marie byla katolička a měli s Antonínem tou dobou dvě děti, přičemž se třetím dítětem byla Marie těhotná.

Belánikovi nechali chlapce spát ve svých vlastních postelích a starali se o ně, i když byli z chudých poměrů. Marie oslovovala chlapce slovenskými jmény a ve vesnici oznámila, že to jsou její bratři. Žili tedy ve vesnici stejně, jako by byli místní Slováci. Do vesnice však přišli Vlasovci z Běloruska a Ukrajiny. Vyhrožovali celé vesnici, že zabijí všechny, kdo schovávají Židy, a vypálí jim domy.

Belánikovi se proto rozhodli schovat chlapce na půdu a do sklepa. Bratři Friedovi psali dopisy jiným rodinám s částečně židovským původem a žádali je o finanční pomoc pro Belánikovy. I když byli Belánikovi tehdejší situací vyděšení, vždy našli chlapcům nové místo, kde se mohli schovat. Celá vesnice byla tehdy vůči nim velmi solidární, jelikož Belánikovi nebyli zdaleka jediná rodina, která Židům nabídla pomocnou ruku. I přesto někdo o Antonínu Belánikovi prohlásil, že je komunista, a proto jej v Žilině zatkli.

Když Vlasovci prohledali dům Belánikových, bratři Friedovi žádali, aby zabili je a nechali jejich zachránce žít. Jeden z vojáků chtěl Alexandera zastřelit, avšak jiný voják mu v tom zabránil, protože chtěl Židy vyslýchat kvůli schovávání dalších Židů v jiných rodinách.

V prosinci 1944 byli transportováni do města Sereď a poté do Sachsenhausenu.

Během pochodu smrti byli bratři Friedové osvobozeni Rudou armádou.

Jejich matka zahynula v Auschwitzu a otec zemřel v Buczmoldu.

Ferdinand Fried získal doktorát z chemie v kanadské Ottawě. V Kanadě žije dodnes.

Alexander Fried emigroval do Izraele v roce 1983, vzal si Izraelku a zůstal nadšeným sionistou. Žije střídavě v České republice a SRN. V roce 2017 vystoupil na shromáždění „Všichni jsme lidi“ v pražské Valdštejnské zahradě.

Rachel Rabinovicz

Z dopisu, který napsala sama Rachel Rabinovicz v hebrejštině:

„Narodila jsem se 28. března 1925 v malém městečku Malinov, na dnešní Ukrajině. Můj tatínek byl lékárníkem a v okolí ho všichni dobře znali. Rodina Šircova patřila k jeho nejbližším přátelům. Šircovi měli velké hospodářství.

Když přišel rozkaz zlikvidovat místní ghetto, Václav Širc pro mě přišel a odvedl mě k sobě domů. Nějakou dobu jsem zůstala u Širců, avšak jen do chvíle, kdy jednoho dne přišli ozbrojení Ukrajinci, kteří znali mého tatínka, hrozili Šircovým a přikázali mi usedlost okamžitě opustit. Pan Širc mě odvezl ke své sestře, ale ani zde to nebylo bezpečné. Rozhodla jsem se ukrývat v lese, spolu s partyzány a některými dalšími lidmi z naší vesnice. Situace však byla velmi těžká, byla jsem vyhladovělá k smrti, kůži jsem měla pokrytou otevřenými ranami a vředy. Na samém pokraji smrti jsem se rozhodla vrátit k Šircům, k mé úžasné a nejdražší rodině.

Přivítali mě zpět s velkým nadšením a láskou. Marie Šircová mi ihned připravila skrýš a neustále mi nosila jídlo. Byla jsem vyhublá a zcela vysílená a nedokázala jsem toho mnoho sníst. Marie ošetřila také rány, které pokrývaly většinu mého těla. Od té doby mě Šircovi ukrývali až do osvobození.”

Zdroje: Jad Va-šem, Izraelské velvyslanectví v Praze