Jeruzalémský think tank Jerusalem Center for Public Affairs (JCPA) uspořádal v září letošního roku sympozium věnované jednomu neblahému výročí: 80 let od podpisu Mnichovské dohody. Hlavní referáty přednesli ředitel JCPA Dore Gold, profesor Hebrejské univerzity Šlomo Avineri, Dr. Martin Kramer z Shalem College a dopisovatelka londýnských Timesů a Jerusalem Post Melanie Phillips.
Proč se Izrael zabývá traumatickou událostí moderních českých dějin? Jak k ní mohlo dojít? A jaké poučení si může svět vzít z tohoto dramatického selhání politické představivosti dnes? To jsou některé z otázek, jimž se sympozium věnovalo.
Dore Gold v úvodu uvedl, že Mnichovská dohoda byla po válce mnohokrát zmiňována jako odstrašující příklad špatné politiky, jejímuž opakování je nutno se vyhnout. Málo se ví, že svou disertační práci na toto téma napsal budoucí americký prezident J. F. Kennedy. Odkaz na Mnichov byl použit jako odůvodnění britské sinajské války v roce 1956 i americké intervence v Koreji i ve Vietnamu. V prvních desetiletích po válce platilo poučení z Mnichova za morální imperativ ovlivňující konkrétní velmocenskou politiku.
Dore Gold rovněž pojmenoval dobové mínění, jímž se v roce 1938 vůdci Anglie a Francie řídili a které vytvořilo atmosféru, v níž cár papíru, jímž mával Chamberlain po návratu z Mnichova, byl oslavován jako mírový počin. Zaprvé sem patří přesvědčení, že Němci utrpěli křivdu: Versaillská mírová smlouva byla pro Německo tak nevýhodná, že mu dávala legitimní právo požadovat nápravu. S tím souvisí druhý bod, že signatáři této smlouvy nebyli ochotni dodržování mírové smlouvy vymáhat. Když se Německo dopustilo flagrantního porušení jejích podmínek (vyzbrojování Porýní), Anglie a Francie to tolerovaly. To agresivního diktátora jen posílilo. Třetí ingredience se týká role médií: místo, aby dostála své role kritického hlasu kontrolujícího vládu, rozhodující média (zejména v Británii) se s vládou spojila a na základě přesvědčení, že pomáhají správné věci, vytvářela atmosféru, v níž usmiřování agresora bylo předkládáno jako žádoucí. To pomohlo získat veřejnost na stranu appeasementu (čeština nemá pro tento výraz ekvivalent, znamená ustupovat agresorovi a vyhnout se tak válce za každou cenu).
Profesor Šlomo Avineri zasadil Mnichovskou dohodu do historického kontextu. Po traumatu z masakru první světové války, do níž byly evropské mocnosti vtaženy nedobrovolně v důsledku sarajevského atentátu, převládl ve Francii i v Británii pocit, že už nikdy nechtějí jít do války kvůli nějakým pro ně nesrozumitelným sporům někde ve východní Evropě. Tam podle nich patřilo i Československo. Tak dospěli k osudnému a morálně pochybnému rozhodnutí: kvůli své vlastní bezpečnosti byli ochotni obětovat jinou, suverénní zemi, i za cenu porušení vlastních smluvních závazků. To je definice appeasementu, a není divu, že Izrael je dnes velmi na pozoru, pokud jde o velmocenskou politiku vůči gangsterským státům. Historie učí, že pokud se velmoci budou domnívat, že jim to prospěje, nebudou váhat a obětují někoho jiného pro vlastní bezpečí.
Na mě osobně nejvíc zapůsobil výklad historika dr. Kramera, který se zaměřil na otázku, do jaké míry lze používat historické analogie. Jeho hlavní teze zní, že každá generace prožívá svá traumata, z nichž odvozuje své historické lekce. Jejich vyznění může být v různých generacích dramaticky odlišné.
Poválečná generace zpracovávala trauma Mnichova. Poučení znělo, že diktátorovi se nesmí ustupovat. V tomto duchu byly vedeny převážně neúspěšné vojenské operace na Sinaji, v Koreji a ve Vietnamu. Naposled zmínil poučení z Mnichova George Bush ml. k odůvodnění intervence v Iráku. Všechny tyto války přinesly vlastní traumata, která vedla společnost k přesně opačnému závěru: válce ve vzdálených teritoriích je potřeba se vyhnout za každou cenu. Navíc může být odkaz na Mnichov vnímán jako zdiskreditovaný. Kruh se uzavírá: poraženecká nálada, která umožnila Mnichov, má dnes na Západě převahu, včetně spolupracující role médií.
Z toho plyne, že tehdejší atmosféra se dnes může snadno opakovat. Přes ošidnost historických analogií se nabízí přístup k Severní Koreji nebo Íránu. V obou případech je tu oproti 30. letům jeden významný rozdíl: obě země usilují o získání té nejstrašlivější zbraně, jakou lidstvo zplodilo – atomové bomby. Budou mít mocnosti vůli čelit této hrozbě, nebo ji z důvodů politické pohodlnosti zametou pod koberec a budou doufat, že nevyhnutelné nenastane?
Pro nás i pro Izrael je v těchto úvahách důležitý jeden pojem: světové mocnosti. Ani my, ani Izrael nejsme subjekty velmocenské politiky, a proto se snadno můžeme stát jejím objektem, obětí na oltáři bezpečnosti někoho jiného. Češi a Slováci nejsou momentálně ohroženi tak akutně, jako Izrael, ale trauma Mnichova se zdá být zkušeností, jíž rozumíme stejně. Na rozdíl od mocností se historické poučení pro malé státy nemění podle momentálních nálad a výsledků vojenských intervencí. Naopak, poučení z Mnichova zůstává stále stejné: agresorovi se nesmí ustupovat, i když to může znamenat vojenský konflikt. A mocnosti by měly pamatovat na výrok Winstona Churchilla. Nejde totiž o jejich bezpečnost, nýbrž o volbu mezi válkou a hanbou. Kdo zvolí hanbu, sklidí nakonec i válku.
Mojmír Kallus