Přiznejme si: Izrael je židovský stát
Jeruzalém je kritizován kvůli svému novému základnímu zákonu, jehož obdobu ale najdeme v ústavách mnoha evropských zemí
Takže křik a nadávky mohou začít. Izrael letos v létě schválil nový ústavní zákon, v němž konečně vyjádřil naplnění hlavní myšlenky sionismu, totiž že Izrael je národní stát židovského lidu. Návrh se poprvé objevil už před sedmi lety, a od té doby je terčem kritiky zahraničních politiků z Evropy i Ameriky. Požadovali, aby Izrael zákon neschvaloval, a nestačilo jim ani odstranění nejspornějších formulací. List Foreign Policy ve svém titulku hlásal, že „Izrael debatuje o samotné demokracii“. Arabští poslanci Knesetu výtisky nového zákona demonstrativně roztrhali. Jeden z nich označil jeho schválení ze „úřední začátek fašismu a apartheidu“.
Ve skutečnosti by však nový izraelský základní zákon nemohl být považován za nic výjimečného v liberálních ústavních pořádcích mnoha evropských zemí, které obsahují podobná ustanovení. Zákon se nijak nedotýká osobních práv žádného izraelského občana, tedy ani Arabů, ani nezakládá žádné osobní výhody. Neliberální jsou naopak kritici zákona, kteří by chtěli upřít židovskému státu právo schvalovat zákony jako každá jiná země.
Zákon o národním státě deklaruje, že Izrael je země založená proto, aby se naplnilo právo židovského národa na sebeurčení. Zakotvuje symboly tohoto cíle: národní hymnu, svátky atd. Na tom není nic nedemokratického, ba ani neobvyklého. Mnoho evropských států má obdobná ústavní ustanovení týkající se jejich národního charakteru.
Například slovenská ústava začíná slovy: „My, slovenský národ,“ a domáhá se „přirozeného práva národů na sebeurčení“. Stejná ustanovení najdeme v pobaltských zemích, kde žijí silné, odcizené národnostní menšiny. Lotyšská ústava je uvedena odkazem na „neochvějnou vůli lotyšského národa získat vlastní stát a nezcizitelné právo na sebeurčení, které zaručí trvání a rozvoj lotyšského národa, jeho jazyka a kultury po staletí.“ V Lotyšsku žije asi 25 % občanů ruské národnosti.
Nový základní zákon stanoví jako úřední jazyk hebrejštinu, primární jazyk 80 % obyvatelstva. Izrael dosud používal ustanovení z doby britského mandátu, které udělovalo úřední postavení hebrejštině, arabštině a angličtině. Nový základní zákon nijak neomezuje demokracii, naopak přibližuje Izrael ostatním západním zemím. Většina multietnických a vícejazyčných států EU přiznává úřední status pouze jednomu jazyku. Například španělská ústava určuje jako úřední jazyk kastilskou španělštinu a požaduje její znalost po všech občanech, i když jejich mateřský jazyk je baskický nebo katalánský.
Další kontroverzní ustanovení nového zákona prohlašuje „rozvoj židovského osídlení“ za národní hodnotu, kterou by měla vláda prosazovat. Rozumí se tím, že se má obyvatelstvo povzbuzovat k tomu, aby se usazovalo v periferních oblastech. To není nic jiného než opakování politiky, kterou mezinárodní společenství akceptovalo v roce 1922, když Společnost národů schválila Mandát pro Palestinu, kde je výslovně uvedeno, že se „povzbuzuje … husté osidlování Židy“. Také toto ustanovení pouze deklaruje hodnoty a nepředepisuje ani neschvaluje konkrétní politiku. Naproti tomu například ústava amerického státu Havaj schvaluje pozemkovou politiku, která podporuje usazování etnických Havajanů na půdě a uděluje jim přednostní zacházení.
Opatření je navíc nutno vidět v kontextu pozemkové politiky, která diskriminuje Židy. Izraelský Nejvyšší soud přijal kontroverzní rozhodnutí, podle kterého mají Arabové právo vyvářet v Izraeli sídliště prostá Židů. V jiném případě soud stejné právo Židům nepřiznal. Palestinská samospráva stanoví trest smrti pro Araby v Jeruzalémě, kteří prodají půdu Židům. Nový základní zákon dokonce ani nenapravuje tyto nespravedlnosti; vytváří jim pouze normativní protiváhu.
Izrael nemá stanoveno žádné státní náboženství a nový zákon na tom nic nemění. V tomto ohledu je Izrael liberálnější než sedm evropských států, v nichž je státní náboženství zakotveno v ústavě.
Snad nejlepším důkazem toho, že Izrael potřebuje ústavní potvrzení svého postavení suverénního židovského národního státu, je velká ochota tak mnohých kritizovat jako nedemokratické to, co je kdekoliv jinde ve světě považováno za normální.
Prof. Kontorovich je vědeckým pracovníkem think tanku Kohelet Policy Forum v Jeruzalémě.
Zdroj: The Wall Street Journal; přel.: -mk-