Proč Hamás eskaloval konflikt a proč se mu to vyplácí
Hillel Frisch
Ve třech předchozích konfliktech mezi Izraelem a Hamásem v Pásmu Gazy, které se odehrály v letech 2008-9, 2012 a 2014, dosahoval Izrael stále silnějšího odstrašujícího účinku. Zatímco před koncem roku 2008 odpaloval Hamás v průměru 1000 raket ročně, po prvním kole bojů poklesl tento počet na 400, po roce 2012 na méně než 250 a po roce 2014 „byla země klidná téměř po čtyři roky“ (to zní skoro biblicky, jenže ve starověku trvala taková období obvykle 40 let). Za celou tuto dobu bylo odpáleno necelých 80 raket, většinou různými neposlušnými salafisty, jejichž střely často dopadaly ještě na území Gazy. Tyto rakety nezpůsobily žádné oběti na životech a téměř žádné materiální škody. Profesionálové z Hamásu a Islámského džihádu, kteří disponují skutečnou palebnou silou, se drželi stranou.
Tato situace relativního klidu se dramaticky změnila po zahájení násilností tzv. „Pochodu návratu“ na konci března 2018.
Naskýtá se otázka, proč k této změně došlo, a jak to, že Hamás se najednou nebojí odplaty a zatím mu jeho provokace procházejí?
Odpověď je jasná. Pro Hamás začalo být stále těžší vzdorovat tlaku tisíců rodin, jejichž synové nebyli propuštěni v roce 2011 v rámci dohody o propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita. Vůdcové Hamásu žijí v oblasti, kde se setkávají se svými příznivci na každém kroku: v uprchlických táborech, kde mnozí žijí, v mešitách i na univerzitách.
Nejde o širokou veřejnost, na níž Hamásu pramálo záleží. Jedná se o tvrdé jádro asi 50 tisíc rodin, které podporují Hamás a Islámský džihád bezpodmínečně.
„Pochod návratu“ byl navržen jako odpověď na tyto tlaky. Právě z těchto kruhů se rekrutovalo těch maximálně dvacet tisíc lidí, kteří každé páteční odpoledne (zvláště k večeru, kdy zapadající slunce svítilo izraelským vojákům do očí) přicházeli k hraničnímu plotu. Mezi nimi bylo několik stovek těch, kteří byli ochotni riskovat při konfrontacích s Izraelem život, včetně desítek profesionálů z jednotek Izzadin al-Qassam, kteří pronikali k plotu, občas ho prorazili a ničili, co jim přišlo pod ruku. Bylo snadné je rozpoznat pro jejich vynikající fyzickou kondici, jasné cíle, pohotovost a rychlost. Zkrátka špičkové jednotky Hamásu.
Celkový počet účastníků dosáhl nanejvýš dvaceti tisíc (a často jich bylo mnohem méně). Tato čísla pak nafoukl jak Hamás, tak izraelská armáda. To znamená, že 98,5 % populace Pásma Gazy, a více než 90 % ve věkové kategorii od 15 do 35 let, zůstávalo soustavně doma.
Co horšího pro Hamás: očekávání, že obyvatelé Západního břehu a Arabové z Jeruzaléma, nebo dokonce Arabové s izraelským občanstvím, se pustí do bitev s izraelskými bezpečnostními silami, se naprosto nenaplnilo. Poslední měsíce byly v uvedených oblastech nejklidnější od roku 2013, kdy došlo k nárůstu teroristických útoků v oblasti kolem Jeruzaléma a na dalších místech v Izraeli.
Hamás řešil, co dělat, když rostl nejen tlak příbuzných vězňů, ale také nespokojenost dalších přívrženců z tvrdého jádra, kteří si začali klást otázku, proč riskují jen oni v Gaze, a ne jejich kolegové jinde, zvláště když dostávají od roku 2014 jen 40 % svého platu.
Vůdcové Hamásu se rozhodli pro riskantní řešení: eskalovat situaci raketami, ale jen selektivně a omezeně. Riskantní to bylo nejen proto, že Hamás si ještě dobře pamatuje konflikt z roku 2014, ale také proto, že současný ministr obrany mluví jako Vladimír Putin a nechal se slyšet, že jeho cílem je zlikvidovat vládu Hamásu v Gaze
Rozhodnutí pro eskalaci bylo hazardní, a hazard se vyplatil.
Tím, že Hamás omezil dopad raket na bezprostřední okolí Pásma Gazy, dokázal zvýšit napáchané škody a tím cenu, kterou Izrael musí platit za to, že nechce propustit další vězně. Alternativně si vytvořil šanci na propuštění více vězňů, pokud Izrael nakonec přistoupí k dohodě ve snaze vyhnout se masivní konfrontaci. Předáci Hamásu se dobře vyznají v izraelské vnitřní politice a jsou si vědomi, že bombardování dvaceti tisíc izraelských obyvatel v okolí Gazy má ve volebním roce hodnotu nanejvýš jednoho křesla v Knesetu. Kdyby rozšířili své cíle na Ašdod, Aškelon a Beer Ševu, hlavní bašty Likudu, donutilo by to Netanjahuovu vládu k rozhodné akci. Proto Hamás nestřílí hlouběji na izraelské území. A proto také vláda dosud reagovala přesně tak, jak Hamás doufal: omezenými odvetnými údery, při nichž izraelští civilisté i vojáci platí stále vyšší cenu.
Z toho nutně plyne, že Izrael se musí začít připravovat na čtvrtou masivní ofenzívu. Jinak to nepůjde.
Alternativou by bylo dohodnout další propuštění vězňů, poté by následovala další kola omezeného násilí ze strany Hamásu, aby si tak vynutil splnění dalších požadavků – a jejich seznam je dlouhý. Zahrnuje konec omezení pro rybaření (rozuměj: vytvoření podmínek pro pašování zbraní po moři ze Sýrie), konec omezení pro dovoz zboží dvojího určení do Gazy, například cementu a ocelových prutů (které se dají použít pro budování tunelů a skladišť raket) a tak dále.
Beznaděj? Ne nutně. Třeba by čtvrté kolo konfliktu mohlo přinést podobné ovoce jako jomkipurská válka s arabskými státy v roce 1973. Jejich nenávist vůči židovskému státu zůstala stejná, ale přesto se rozhodli přestat válčit. Bolest z utrpěné porážky vedla Araby k tomu, že přestali válku s Izraelem aktivně vyhledávat. Další kolo konfliktu v Gaze by mohlo vyvolat u Hamásu stejnou reakci. Jeho členové budou jistě i nadále nenávidět Židy a židovský stát, ale bolest by mohla být pro ně dostatečně nesnesitelná, aby vedla ke změně chování.
Autor je spolupracovníkem think tanku Jerusalem Institute for Strategic Studies.
Zdroj: Jerusalem Post; přel.: -mk-