Pod pojmem „okupace“ se skrývá soustavná palestinská strategie, která umožňuje současně usilovat o uznání palestinského státu a vinit Izrael z jeho neexistence.  Padesáté výročí Šestidenní války přineslo v loňském roce další salvu výroků ohledně izraelské „okupace“ Západního břehu. Tvrdí se dokonce, že okupovaná je stále i Gaza.

 

Okupace je pro Palestince nástrojem, jak se vyhnout jednáním, protože tuto překážku nepřeklenou ani brilantní taktická jednání, ani žádné expertízy, ani ideální konstelace hvězd. Současně není možné dosáhnout pokroku v palestinské ekonomice, budování institucí nebo občanské společnosti, protože – jak pravil palestinský ministr financí Nabeel Kassis – „rozvoj za okupace je pouhou fraškou“. Dokonce i represe ze strany Palestinské autonomie a omezování svobody tisku je podle Hanan Ašrávíové „samozřejmě vyvolána izraelskou okupací“. A navzdory zjevné nedostatečnosti palestinských institucí a občanské společnosti je nezbytné, aby je Evropa nadále financovala, protože „od EU a dalších dárců je vyžadována připravenost na několik možných scénářů s dlouhodobým zaměřením na funkční instituce“.

 

Když palestinský prezident Mahmúd Abbás v roce 2011 navrhl v OSN jednostranné vyhlášení nezávislosti Palestiny, mohli jsme tento proces sledovat v akci. Je navržen tak, aby znemožnil jakékoli přímé jednání se Státem Izrael. Někteří podporovatelé Palestinců toto vyhlášení nezávislosti dokonce neschvalovali, protože Palestině „chybí nejzákladnější prvky státnosti: nezávislost, suverenita a účinná kontrola nad vlastním územím. Izrael jako okupační mocnost má poslední slovo ve většině záležitostí, které se týkají osudu palestinského lidu.“

 

Navzdory vznešené rétorice o této deklaraci, jíž předcházelo už palestinské „vyhlášení nezávislosti“ v roce 1998, bylo jejím cílem vložit břímě odpovědnosti za vznik palestinského státu na OSN. Světová organizace však už dnes nakládá s Palestinci jako s žádnou jinou entitou, ať už jde o stát nebo národ. Na „výkon nezadatelných práv palestinského lidu“ proudí obrovské finanční a administrativní prostředky. Navzdory tomuto úsilí, jež stálo mnoho milionů dolarů a jež trvá už skoro 70 let, takže začalo dříve, než přišla „okupace“ v roce 1967, palestinský stát dodnes neexistuje.

 

Palestinci a jejich příznivci chtějí, aby okupace fungovala na dvě strany. Jednak představuje jejich trumf, jímž zdůvodňují, proč se sami odmítají účastnit jednání a proč nejsou schopni rozvíjet vlastní společnost, a současně ji využívají jako užitečný nástroj internacionalizace konfliktu a prodlužování svého mezinárodního postavení jako příjemce pomoci.

 

Tento postoj je zjevný už po desetiletí. Dokonce i tehdejší americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová hru pochopila. „Nic nemůže nahradit jednání tváří v tvář a dohodu, která povede k spravedlivému a trvalému míru,“ řekla. „Je to jediná cesta, která povede k naplnění palestinských národních aspirací … Není ani možné budovat instituce budoucího státu bez jednání, z nichž nakonec vzejde.“

 

Všechny americké vlády však až dosud kritizovaly pouze palestinskou rétoriku, nikoliv palestinské metody, a rétorika „okupace“ nebyla zpochybněna nikdy. Důvodem je, že vedle „uprchlictví“ a ublíženectví je okupace – alespoň politicky – součástí samého jádra palestinské identity.

Strategie vyhlášení samostatnosti v OSN byla diplomatickou cestou, jak prodat tzv. „okupaci“. Kvůli „okupaci“ se v palestinské společnosti ani politice nemůže nic změnit, nelze například budovat palestinské instituce ani kulturu mírové koexistence s Izraelem. Prázdná symbolika uznání neexistujícího státu šikovně pomáhá naplňovat dlouhodobý palestinský cíl, jímž je delegitimizace Izraele za pomoci OSN a mezinárodních nevládních organizací. Tento „dlouhý pochod institucemi“ rozšiřuje myšlenku, že Izrael není legitimní, a Palestince to moc nestojí. Nevyhnutelný neúspěch snah o uznání Palestiny přesto funguje jako bojový pokřik mobilizující palestinské příznivce, a jakýkoli politický úspěch Izrael poškozuje. Rychlost změn je dostatečně pomalá na to, aby bylo možné udržovat iluzi míru a veledůležité pomoci Západu.

K rejstříku diplomatických nástrojů patří také vyhrožování a Palestinci jsou v tomto oboru mistři. Nedostatečná americká „vyváženost“ a zejména jakékoli zpochybnění palestinské sebeprezentace jako obětí (z níž plyne potřeba mezinárodní pomoci) produkuje nové série výhrůžek. Palestinská autonomie nyní pozoruje stagnaci a nedostatek chuti v Trumpově administrativě. Proto Ahmad Madždalani, Abbásův poradce, po návštěvě Jareda Kushnera prohlásil, že „pokud americký tým tentokrát nepřinese odpovědi na naše otázky, budeme muset přezkoumat své možnosti, protože současný stav nepomáhá našim zájmům.“

Rozvíjí se nový přístup vedoucí k internacionalizaci konfliktu a propagaci palestinského vidění věcí. Patří sem plán změnit mezinárodní definici „okupovaných palestinských území“ na „okupovaný palestinský stát“. To by přivedlo pozornost zpět k „okupaci“, a přitom by to Palestinskou správu nic nestálo.

 

Samozřejmě pouhým prohlášením za stát nová realita nevznikne, a nepomůže ani deklarace, že tento stát je „okupovaný“. Realita je, že jak bytostná neexistence palestinského státu, tak jeho obraz oběti jsou vědomým rozhodnutím pro neúspěch. To se nezmění, dokud nenastanou přímá jednání, která PA dosud soustavně odmítá.

 

Skutečně funkční palestinský stát je žádoucí, ale pro současný postoj palestinského vedení je charakteristické, že odmítá přímá jednání s Izraelem a namísto toho využívá orgánů jako OSN na podporu „virtuálního“ státu, kterému chybí životaschopné instituce. Co je cílem Palestinců: vlastní stát, nebo vymazání Izraele z mapy? V druhém případě je třeba se ptát: co bude následovat? Trvání na palestinském státu musí jít ruku v ruce s oživením zamrzlého palestinského politického systému a institucí, které by jej podporovaly, jako je například svobodný tisk. Ale tyto požadavky by měly zaznít nejprve od Palestinců samých. Přicházejí-li z Izraele nebo ze Západu, budou vždy kolidovat s řečmi o „okupaci“.

 

Palestinský nacionalismus nikdy nevnímal tento konflikt jako soupeření dvou národnostních skupin s legitimními požadavky a aspiracemi. Naopak existence Izraele, a dokonce samotný sionismus, myšlenka židovské národní domoviny, je považována za zcela nelegitimní. Přijetí dvoustátního řešení ze strany Palestinců bylo vedenou snahou uchlácholit Západ a jeho zájem na tom, aby všechny strany žily v míru podle demokratických národních ideálů. Ale pro Arafata a nyní pro Mahmúda Abbáse byl mechanismus dvou států pouze cestou, jak získat čas, dokud se Palestincům nepodaří definitivně Izrael porazit. Jazyk „okupace“ v tom hraje klíčovou roli.

 

Ať už se Palestinci považují za „okupovaný stát“ nebo „okupovaná palestinská území“, dokud se budou držet pojmu „okupace“ a považovat Izrael za „okupanta“, bude se nadále opakovat to, co už jsme viděli v minulosti, a naskytne se málo příležitostí do budoucna. Dokud nebudeme mezi Palestinci svědky většího sebevědomí, větší sebekritiky a smyslu pro odpovědnost, palestinská identita a státnost zůstanou napořád okupované. Palestina je totiž „okupována“ stíny, které si sama vytváří.

 

Dr. Asaf Romirowsky je výkonný ředitel think tanku Scholars for Peace in the Middle East (Vědci pro mír na Blízkém východě) a člen Middle East Forum.

 

Zdroj: Begin-Sadat Center Perspectives Paper No. 606; přel._ mk-