Po Šestidenní válce v červnu 1967 se z Izraele stal okupant. Tak se to aspoň většinou jeví z dnešní perspektivy, bereme-li v úvahu platné axiomy a diskuse o řešení údajně nejdůležitějšího konfliktu na Blízkém východě, totiž toho mezi Izraelci a Palestinci. V této logice se pak často mluví o „hranicích z roku 1967“, jimiž se myslí čára, která v roce 1967 oddělovala židovský stát Izrael od Pásma Gazy a západního břehu Jordánu.

Pásmo Gazy bylo v letech 1949 až 1967 pod správou Egypta, který je však nikdy neanektoval. Západní břeh podléhal ve stejné době jordánskému hášimovskému království. Král Abdulláh I. toto sporné území 24. dubna 1950 formálně anektoval, což ale světové společenství s výjimkou Velké Británie a Pákistánu nikdy neuznalo. Při pohledu zpět se zdá, že právě v roce 1967 se zrodila idea dvou států pro dva národy jakožto řešení konfliktu a současně jako ideál ukončení izraelského obsazení „Palestiny“.

Je pravda, že už rezoluce OSN č. 181 ze dne 29. listopadu 1947 spatřovala řešení palestinské otázky ve vytvoření dvou států, jednoho arabského a jednoho židovského. Je také pravda, že politická reprezentace židovského obyvatelstva tehdejšího britského mandátu toto dvoustátní řešení akceptovala, i když ne s nadšením. Rozhodující arabští vůdci ale plán na rozdělení Palestiny z listopadu 1947 odmítli, stejně jako odmítali všechny předchozí návrhy, včetně práce Peelovy komise z roku 1937, která se nám z dnešního pohledu musí jevit jako matka všech dvoustátních řešení. Na rezoluci OSN č. 181 je zvláštní to, že na její realizaci jednou stranou odpověděla druhá strana válkou.

Před rokem 1937 nikoho nenapadlo území mezi Jordánem a Středozemním mořem dělit. Možná, že převládaly ještě příliš čerstvé dojmy z předchozího dělení, jehož se Velká Británie na svěřeném území dopustila v roce 1922. Tehdy přislíbili Britové hášimovskému emíru Abdulláhovi I. pod názvem „Transjordánsko“ více než 75 % území, které bylo původně určeno ke zřízení židovské domoviny. Cílem konference v San Remu v dubnu 1920, která se konala následně po versailleských mírových smlouvách, bylo rozdělit zbytky osmanské říše v Levantu, Mezopotámii a na Arabském poloostrově mezi Araby a Židy (pustíme-li na okamžik ze zřetele britské a francouzské sféry vlivu).

Emír Faisal, Abdulláhův bratr, v zastoupení svého otce Husejna, „krále Arabů“, slavnou dohodou s vůdcem sionistického hnutí Chaimem Weizmanem z 3. ledna 1919 nejen souhlasil s vytvořením židovské domoviny v tzv. „Palestině“ (tehdy se tak nazývalo celé území zahrnující dnešní Izrael, Palestinskou autonomii a Jordánsko), nýbrž dokonce přislíbil, že bude imigraci Židů z celého světa podporovat. Dohoda je plná entuziastických výroků o „rasové příbuznosti a prastarých vazbách mezi Araby a židovským národem“ a slibuje „co nejužší spolupráci při rozvoji arabského státu [tj. dnešní Sýrie, Iráku, Jordánska a Saúdské Arábie] a [židovské!] Palestiny“.

Je to dnes ještě nějak relevantní pro posouzení současného stavu diskuse o řešení ve formě dvou států? Určitě pro OSN, která chce navzdory všem nacionálním hnutím (třeba kurdským) trvat na státním uspořádání, jež Blízkému východu vnutily vítězné mocnosti po první světové válce. Rozhodnutí evropských politiků z počátku 20. století jsou vysoce aktuální také pro bojovníky tzv. islámského státu, kteří slavnostně ohlásili „konec Sykes-Picotovy dohody“, když zničili pohraniční značení mezi Sýrií a Irákem. A konečně 90letý vůdce osadníků Eljakim HaEtzni na stejná rozhodnutí naráží, když odůvodňuje, proč žije v Kirjat Arba u Hebronu: „Na základě rozhodnutí Společnosti národů mám jako člen židovského národa právo sídlit v Palestině. Toto právo mi nemůže vzít ani židovský tát Izrael.“

Pokud jde o pocity a myšlenky těch, koho se diskuse o dvou státech bezprostředně týkají, tedy Židů a Arabů, je historický vývoj za posledních sto let také velice aktuální. Odmítnutí dvoustátního řešení ze strany Arabů v letech 1947-1949 ovlivňuje židovské i arabské uvažování dodnes. Zástupci arabských vyjednavačů odmítli při jednáních o příměří na Rhodu počátkem roku 1949 nazvat linii zastavení palby „hranicemi“, protože se zdráhali uznat židovský stát v jakýchkoli hranicích. V letech 1949 až 1967 bylo celé území, které se dnes nazývá „palestinským“ a které pro vytvoření palestinského státu požaduje mezinárodní společenství, v arabských rukou – buď pod správou Egypta, nebo anektované Jordánskem. Pokud je mi známo, nikdo v té době nepožadoval vytvoření palestinského státu, a už vůbec ne „bok po boku“ s židovským státem Izrael.

I když dnes argumenty ve prospěch dvoustátního řešení odkazují na dohody z Madridu a Osla i na různé předchozí rezoluce OSN, v žádném z těchto právně závazných dokumentů není řeč o „dvou státech pro dva národy“. I dohoda z Camp Davidu, která 17. září 1978 zpečetila mírovou smlouvu mezi Egyptem a Izraelem, přislíbila Palestincům pouze autonomii, ale nikoli samostatný stát. Žádná z relevantních rezolucí OSN nehovoří o dvou státech.

Joel Fishman z think tanku Jerusalem Center for Public Affairs, který je blízký Netanjahuovi, vidí v dvoustátním řešení nástroj politické salámové taktiky. Arafatův druh Salah Chalaf alias „Abu Ijad“ ji v 70. letech odkoukal při návštěvě Hanoje od severního Vietnamu. Severovietnamští soudruzi svého cíle dosáhli v roce 1975, kdy poslední americký voják byl vrtulníkem evakuován ze střechy amerického velvyslanectví v Saigonu. Podle Fishmana by dvoustátní řešení v konečném důsledku znamenalo politickou sebevraždu židovského státu Izrael.

Pokud dnes Izraelci zdůrazňují, že dvoustátní řešení je v jejich zájmu, protože by jinak nebylo možné zachovat Izrael jako současně židovský a demokratický stát, jde jim především o to, aby se Palestinců a izraelské odpovědnosti za jejich osud zbavili. Etnické čistky, které světová veřejnost ještě před půlstoletím akceptovala jako nástroj řešení etnických a územních konfliktů, už dnes nepřicházejí v úvahu, a tak nezbývá nic jiného než vytvoření státu, v němž by mohli Palestinci o svém životě sami rozhodovat.

Avšak to, co i ti největší příznivci Palestinců v Izraeli nabízejí svým sousedům jako „stát“, nemohou ani ti k dialogu nejotevřenější palestinští nacionalisté jako stát akceptovat. I ti Izraelci, kteří dodnes lpí na snu o dvou státech, pro nějž už ve vlastní společnosti nemají prakticky žádnou podporu, nabízejí svým palestinským sousedům v nejlepším případě autonomii, která by se měla nazývat „státem“.

Konkrétně nikdo, kdo zná politickou situaci v Izraeli a okolí a přeje si, aby Izrael byl prosperující a bezpečný židovský stát, si nedovede představit, že by „Palestina“ měla stejně jako Izrael vlastní letectvo a námořní flotilu a ovládala svůj vzdušný prostor a kybernetickou sféru, jako kdyby Izraele nebylo. „Palestina“ existující vedle židovského Izraele nebude v dohledné době mít suverénní kontrolu nad svými vnějšími hranicemi, ani nebude svobodně rozhodovat o své zahraniční politice, a už vůbec není myslitelné, že by své íránské přátele zvala k vojenským cvičením do Ramalláhu, stejně jako Izrael zve své německé nebo americké spojence do Negevu.

Z izraelské perspektivy byla v posledních letech a desetiletích formulka „území za mír“, na níž je konec konců dvoustátní řešení založeno, dovedena ad absurdum. Ve skutečnosti se židovský stát za žádný kousek země, z něhož se v posledních letech stáhl, nedočkal míru, nýbrž jen raket a jiných bezpečnostních problémů. To platí pro Sinaj, který předal počátkem 80. let Egyptu, stejně jako pro jižní Libanon, z něhož se stáhl na jaře roku 2000. A platí to pro Pásmo Gazy, odkud Izrael v roce 2005 vyhnal vlastní obyvatelstvo.

Ani na palestinské straně dnes nenajdete lidi, kteří by si uměli představit realistické řešení v podobě dvou států. Už v roce 2006 vyslovili palestinští voliči přesvědčivou většinou důvěru radikálnímu islamistickému Hamásu, který ze zásady vylučuje uznání židovského státu na jakémkoli kdysi islámském území. I sekulární, hebrejsky hovořící a světu otevření Palestinci vyjadřují bez obalu svůj názor, že „křižáci byli v Palestině dvě stě let a Židé nebudou vládnout ani tak dlouho.“

Otázka nezní, zda je řešení v podobě dvou států tím nejlepším nebo dokonce jediným možným řešením palestinsko-izraelské šlamastyky ze západního hlediska, v rámci západních myšlenkových vzorců a na základě západní logiky. Rozhodující je, zda ti, kteří se tohoto konfliktu přímo účastní, vnímají dvoustátní řešení jako svůj cíl, s nímž se mohou identifikovat, a o který aktivně usilují, i když od nich bude požadovat bolestivé oběti. Prozatím se zdá, že k tomu není připravena ani izraelská, ani palestinská strana.

Proto je zbytečné hodnotit v Evropě nebo v Americe dvoustátní řešení jako dobré nebo špatné. Západ by se měl konečně poučit ze Sykes-Picotovy dohody, která ke konci první světové války rozdělila osmanskou říši na britskou a francouzskou sféru vlivu a dala základ státoprávnímu uspořádání, které Blízký východ charakterizovalo posledních sto let. Politické uspořádání vymyšlené na západě se dá na východě udržet pouze s pomocí diktátorů, a proto je nakonec odsouzeno k neúspěchu. Takzvané „arabské jaro“ a jeho strašlivě krvavé důsledky jsou toho nejjasnějším důkazem.

© Johannes Gerloff, Institut Williama Wilberforce