Robert Wistrich v rozhovoru Manfreda Gerstenfelda

 

Antisemitismus mezi intelektuální elitou pohanského starověku se objevuje v Alexandrii před více než 2000 lety. Tento typ antisemitismu – zejména v rozvinutých kulturách, jakými byly Egypt, Řecko a Řím – se zaměřil na otázky, které se zdají být univerzální a nadčasové. Židé byli opakovaně označováni za nespolečenské. Nejedli a nepili se svými sousedy, tak jak to vyžadovala tradice ve Středomoří. Tato starověká nařčení Židů z izolacionismu, interpretovaného jako pocit vlastní výlučnosti, tvoří základy, na kterých byla v průběhu tisíciletí postavena nová, mnohem vážnější obvinění.

 

Role intelektuálů coby nositelů antisemitismu pokračovala po staletí. Otcové církve, zejména ve čtvrtém století křesťanské éry, načrtli ideologická schémata, z nichž se vyvinula velká část démonizace Židů, judaismu a židovského národa. Výslovně označili Židy za vrahy Krista a národ bohovrahů. To už má své počátky v evangeliích. Jediní intelektuálové ve středověké Evropě byli právě křesťanští kněží. Více než tisíc let mnozí přední křesťanští teologové učili pohrdání vůči židovskému národu. Po druhé světové válce toto velmi podrobně popisuje francouzský spisovatel židovského původu Jules Isaac.

 

Obraz údajně satanské podstaty Židů se táhl celým středověkem. Později byli Židé dokonce skutečně v dobových vyobrazeních zpodobňováni s démonickými rysy. Téměř všechny jejich činy byly interpretovány jako dílo mimořádné zloby a zvrácenosti. Církevní reformátor Martin Luther byl mužem význačných intelektuálních dovedností. Jeho výpady vůči Židům patří mezi nejostřejší v dějinách antisemitských pomluv.

 

V katolicismu, pravoslaví a protestantství se antisemitismus stal velmi rozšířeným jevem. Židé byli označováni církvemi jako „agenti ďábla“ a nepřátelé víry. Tato démonizace byla později přenesena do racionalismu, do hodnot pokřesťanské éry a získala nový sekulární náboj. Například osvícenství osmnáctého století se neslo v duchu revolty proti etablované církvi. Vyhlásilo svrchovanost rozumu, humanismu a všeobecné „tolerance“. Přesto pokračovalo v tradici antisemitismu. Jeho intelektuální zastánci obrátili antisemitismus proti katolické církvi. Voltairův přístup k baštám „pověr“, a zejména ke katolické církvi a Svatému Písmu, zahrnoval útok na židovskou Bibli, judaismus a Židy samotné jako na zdroj všeho špatného. Voltaire a ostatní filozofové osmnáctého století prohlásili za největší zločin Židů vynález Boha a monoteismu. Podle nich to byla nejhorší věc, která se kdy civilizaci přihodila. Jinými slovy, hříchem Židů už nebyla účast na ukřižování a smrti Ježíše Krista, nýbrž účast na jeho zrození.

 

Velcí němečtí idealisté a filozofové osmnáctého století od Kanta, přes Fichta až k Hegelovi, byli všichni antisemité. Stejně tak všichni velcí intelektuálové, kteří je buď následovali, nebo jim oponovali, jako Schopenhauer, Nietzsche nebo mladý Karel Marx. Nietzsche a Kant byli o něco méně antisemity než ostatní. Tato tradice vyvrcholila v osobě Martina Heideggera, kterého mnozí považují za vůdčí postavu filozofie dvacátého století. Hluboký zápal pro nacismus ovlivnil i jeho postoje k Židům.

 

Mezi dědice tradic osvícenství patří raní francouzští socialisté devatenáctého století. Až na výjimky to byli právě oni, kdo položil základ francouzského antisemitismu konce devatenáctého století. Mezi nejznámější z nich patřili Charles Fourier, Pierre Joseph Proudhon, zakladatel anarchismu a klíčová postava francouzského dělnického hnutí, a Alphonse Toussenel. Vůdčí osobností francouzského antisemitismu byl v době Dreyfusovy aféry novinář Edouard Drumont, autor bestselleru La France Juive (Židovská Francie). Se svými přibližně sty vydáními překonala tato kniha ve Francii na konci století všechny ostatní.

 

Velký Proudhonův kritik a rival Karel Marx napsal práci s názvem „K židovské otázce“, kterou marxisté od jejího vydání oslavovali. Mezi mnohými intelektuálními perlami člověk nalezne fráze jako: „Mamon je pozemským bohem Židů“ nebo: „současný křesťanský svět v Evropě a Severní Americe dosáhl vrcholu svého vývoje a byl důkladně požidovštěn.“

 

Antisemitismus není v žádném případě výlučné doménou ignorantů a nevzdělaných lidí. Masová hnutí jako nacismus a mnoho forem fašismu, nacionalismu a některé typy socialismu v sobě obsahují klíčové antiintelektuální prvky. Přesto tato hnutí, která jsou antiintelektuální a antisemitská, mají intelektuální základ. Mezi intelektuální zdroje evropského fašismu patří myslitelé jako George Sorel, Giovanni Gentile, Ernst Jünger, Oswald Spengler a mnoho dalších. „Hitlerovi profesoři“, jak je nazval Max Weinreich, pomohli připravit půdu pro nacistickou genocidu Židů.

 

Intelektuální démonizace Židů pokračuje až do současnosti navzdory rozsáhlým intelektuálním, sociálním a politickým změnám, k nimž došlo v evropské historii. Mezi vzdělanou elitou Evropy je v módě zpochybňovat legitimitu existence Izraele. Mnoho spisovatelů, umělců, předních novinářů a akademiků razí cestu ohavným srovnáním sionismu s nacismem a

Izraele s Hitlerovým Německem. Portugalský laureát Nobelovy ceny José Saramago byl jen jedním z mnoha.

 

Zesnulý profesor Robert Wistrich (1945-2015) předsedal Ústavu moderní

evropské a židovské historie. Od roku 2002 byl ředitelem Mezinárodního centra pro studium antisemitismu Vidala Sasoona.

 

Manfred Gerstenfeld pracoval jako ředitel think tanku Jerusalem Center for Public Affairs.